Konečně. Trvalo to téměř rok než jsme si mohli dát další dávku cestovatelské drogy bez níž jsme pociťovali vážné abstinenční příznaky. Dolomity byly v plánu už od začátku roku, jen je měla v dubnu předběhnout dovolená na Madeiře, kterou jsme byli nuceni zrušit kvůli schíze s covidem. Respektive my bychom odletěli se všemi těmi riziky i omezeními ale zrušili nám lety tak nebylo letět čím.

Každopádně dnes nastal ten dlouho vytoužený den, a opravdu tak, jak když si závislák dopřeje po dlouhé době svoji další dávku drogy, tak i v nás se rozlil pocit uspokojení maximální pohody a touhy po poznání co s námi takhle neznámá dávka v podobě italských Dolomitů udělá.

Naše dovolená začala už v úterý, když jsme si byli na brněnském letišti půjčit nás nový koráb, tentokrát černá škoda Octavie kombi, která nás bude provázet po týden a kousek na našich cestách. Našim autům přece jen tolik nevěříme a tak jsme je nechali odpočívat doma v garáži a na zahradě aby nabrali síly na další dennodenní cestování do Jihlavy. Poslední týden v práci byl asi jako vždy velmi náročný ale směřoval k sobotním ránu, kdy jsme ještě ve tmě sedli do auta a vyrazili vstříc dálkám.

Pár kilometrů za barákem jsme potkali srnčí miminko, které zmateně postávalo na silnici. Samozřejmě jsme zastavili a dopřáli mu čas si rozmyslet kam to vlastně chce jít. Zhasla jsem světla na poziční a to umožnilo malému srnčeti možnost zvolit si směr úniku ze silnice. Co ho ale chudáka rozhodilo, kdy najednou rachotící motor vypl kvůli start/stop funkci. V tu ránu ztuhlo a nevědělo kam dál. Pak se ho chudinku zmocnila panika a úprkem odběhlo pryč. Samozřejmě start stop jsem po té vypnula (obecne ho povazuju za zbytecnost) a navic nechci stresovat další zvířátka a raději jim dopřeju  pohodlného rozhodování než vystrašených úprků před divnou plechovou černou krabicí, která hrozivě řve a před útokem znenadání ztichne, aby ho mohla sežrat.

Po cestě v Kuřimi jsme potkali párek policajtů, kteří lifrovali nějakého chudáka v aute. Auta na blikačky, takže nebylo nic vidět a policajti si tam běhají v klidu v černém bez vest – dostali ode mě plné dálkové do očí páč bez nich bych nějakého srazila. (premyslela jsem i nad trubkou ale po třetí ráno se mi nechtělo budit místní sidliste). Trosku mě zvedli adrenalin v krvi a zároveň mi tím pomohli si vzpomenout co nám ještě chybí. Ano druhá vesta.

V Brně jsme to vzali rozkopaným centrem kolem Vaňkovky, které se nám malém stalo osudným, když nějaký vtipálek odstranil značící kužel a já tak malém najela do propasti s šalinovýma kolejema. Naštěstí jsem docela dobře vycvičená v nouzovém brzdění a tak jsem včas zastavila. Takže i brzdy jsme ještě před vyjetim za hranice vyzkoušeli. Vše funguje jak má.

Cesta na hranice byla velmi rychlá – první plánovaná zastávka byla v Břeclavi na dotankování. Po zastavení u stojanu a protažení všech paciček, na nás začali pokřikovat pravděpodobně vínem posílení Moraváci a začali vyzpěvovat odrhávačky jak jsou krásný ty naše moravský holky. Takže s úsměvem na tváři a s dokoupenou druhou vestou, kvůli rakusakum jsme se vydali přes hranice. Očekávali jsme na hranicích kontrolu ale to nejstrašlivější co jsme po cestě potkali byla břeclavská věznice s ostnatým drátem – takže ani jsme si nevšimli a byli jsme v Rakousku.

První věc, která nas okamžitě upozornila na to ze jsme v jiném státě byla červená blikající světla nad obzorem, která nám na chvíli dovolila se přesunout o sto let dal do nějakého scifi filmu… červená světla samozřejmé patřila k rakouským vetrnikovym farmám. Jen v noci si člověk uvědomí kolik jich vlastně je a ze dokonce vytváří nová červená poblikávající souhvězdí.

Rakousko jsme po dálnici frčeli co nám maximální povolena rychlost dovolila, kdy se spotřebou jsme se dostali na 4,5 litru. Počasí vypadalo krásně za Vídni jsme si užili hezký východ slunce a pomalu se blížili ke Gratzu u kterého nás přivítaly duhy – to už ale značilo, ze někde prší. Dokonce v jednu chvili jsme jeli poměrně vysoko, ze okolo nás všude byly krásné bílé mraky, kdy se mi do hlavy vkradl zajímavý pocit. Letos jsme poprvé po dlouhé době nikam neletěli a tak když jsme my nemohli za krásnými načechranými mráčky tak bílé obláčky museli proste za námi, abychom si vynahradit chybějící let.

Po ceste jsem mela takový zajímavý myšlenkový pochod o Britney Spears – jasny zrovna mě která tyhle věci neřeší napadla věc o Britney… proto jsem začala přemyslet jak jsem k tomu vlastně došla. Pohybovali jsme se v oblasti plne bad (=lázní) a měli naladěné nějaké lokální rádio. Jelikož němčinou nevládnu a jen vždy zachytím nějaké slovo zarazilo mě když moderátor v radiu mluvil o spa (a četl to opravdu jako spa) – vím ze Němci ale sp čtou jako šp třeba jako ve slovu špílen (hrát si) proto jsem se zamyslela jestli by to nemělo být spíš špa jako poněmčené slovo… a začala jsem hledat příklady kdy by to Němci mohli číst jako sp ne jako šp a dostala jsem se k Britney Spears, kterou nečtou jako Špírs ale Spírs – no děs…

Blížili jsme se k hranicím Itálie, kde jsme na základě velmi dobře rady natankovali plnou (opravdu rozdíl byl více než 40 centů oproti Italii). A mířili k hranicím. To už byl za volantem Dušan a tak jsem spěšně hledala podepsaná prohlášení ohledně koronaviru které měli na italských hranicích chtít. Kromě kolony a domečku s okenice v barvách italské vlajky nás nikdo nečekal ani nekontroloval. Takže jsme byli zhruba po osmi hodinách cesty téměř na miste.

Začalo se ale mráčkovat a tak jsme bohužel neviděli žádné z impozantní vršku Dolomitů, které nás měly uvitat krátce po vstupu do země. A tak zahalené kopečky a jejich štíty jsme si mohli zatím jen představovat. Po krátké zajíždce jsme se vrátili k našemu prvnímu zastaveni u Toblacher See, kde jsme bohužel po cestě museli oba zkonstatovat ze máme neskutečně ztuhlé nohy. Nahodili jsme lepší boty a šli trosku poťapat k jezeru a kouknout se na dolomitové údolí před nim. Jezero bylo ale cele zakalené a rozbahněné. No a potkali jsme se s první velkou vlnou turistů. Mrkli jsme do mapy a rozhodli se vydat k druhému snad tentokrát průzračnějšímu jezeru Lago di Braies.

Už od místa kdy jsme sjeli z hlavní cesty bylo znát ze jedeme do turistického velmi oblíbeného místa kdy jsme nahoru stoupali v koloně. Na horním parkovišti se nám podařilo na 100 metrech ušetřit 4 eura za parkování (nejbližší parkování bylo za drsných 10 euro) to o těch 100 metru dal už jen za 6 euro… byli jsme celí nadšení ze se někam po dlouhe dobe podíváme a trochu pochodíme popadli batoh a vyrazili. Po cestě nám zacalo docházet ze jsme v aute zapomněli rousky, naštěstí jsem si batoh doma připravila dobře a vzpomněla jsem si ze dvoje mam schované v kapse. Ano i venku jsme museli mít rousky protože jsme se blížili do pekelné turistické dálnice… na našich posledních dovolených – Švédsko, Pobaltí, Skotsko jsme byli zvyklí se potkávat s minimem lidi ale tohle byl masakr… zlaté severské klidné státy, kdy jsme to byli jen my a příroda a ticho…

Samozřejmě kromě centra se suvenýry a nekonečných front turistu čekajících hladově na jidlo jsme potkali přeplněné lavičky tisknoucích se turistů a selfie dělající snad všechny vekove generace. Utekli jsme lehce největšímu davu a vydali se cestou okolo jezera.

Jezero bylo tentokrát krásně průzračné schované pod kamenným štítem, jehož špičku jsme ale ani jednou nezahledli protože byla schovaná v mraku. Cesta když odmyslíme davy byla příjemná. Jen v pulce ni jsme se nechali překvapit jako naprosto turisti amatéři. Už z dálky bylo jasné ze je velké riziko ze bude pršet presto v euforii jsme popadli batoh aniž bychom do něj dali nepromokavou bundu a nebo aspoň kšiltovku. Takže nás cele nepřipravené déšť zaskočil. Celkem pěkná sprška nás okamžitě proměnila v chodící vodníky, jediným útočištěm se nám stal strom, pod jehož hustými větvemi jsme našli schovku jako dva choulejici se zajíci ve své jamce. Takže druhou půlku cesty jsme šli zmáčení a zabalení do rousky, jejíž zafunění na nám dávalo zabrat ve dvou serpentýnách schodů. Na jezeře byla možnost si půjčit lodičku ale představa krásné romantické projížďky se nám rozplynula když jsme si uvědomili ze bysme v mokré lodi seděli celí mokří a honicí se mraky by nám ještě určitě nadělil dalších pár kapek k dobru aby slovo mokrost a promačenost nabylo toho správného vyznamu.

Dokončili jsme okruh a spěšně sedli do auta, protože zacalo zase trošku poprchat. Měli jsme v plánu ještě dvě vyhlídky, ty jsme ale kvůli počasí zavrhli a tak posledním bodem byl serpentynkovy průjezd sedle s cílem podívat se na výhledy a kostelík ve Santa Magdalene. Už na začátku cesty nás provázela průtrž mračen, která byla pravidelně přerušovaná průjezdy četnými tunely. Přání aby se aspoň na chvíli vyjasnit se nám po celé cestě sedlem nesplnila, spíše naopak. Takže jsme si jen mohli představovat úžasné výhledy které tam za pěkného počasí musí být. Seprentynkovymi průjezdy širokými tak na jedno max jednou pul auta jsme potkali autobus. Naštěstí v místě kde se nám ho podařilo objet, představa ze bysme se za nim táhli několik desítek kilometrů se nám nezamlouvala. A tak jsme bez výhledu schovaní v mrakomlze projeli spoustou zajímavých klikatých cest, kdy cílem byl uz večerní příjezd do hotelu.

U hotelu jsme uz parkovali ve velmi prudkém dešti kdy jen několikametrový přechod na recepci znamenal velmi promáčené oblečení. A od te doby prsi. Předpověď na zítřek není moc jina než na dnešek ale snad se nám podaří najít nějaké pěkné místo bez deště. 🙂