Málo bohatý devátý den byl za námi a ten následující to měl s přehledem vynahradit. Stačilo jen přejet několik desítek kilometrů do jednoho z největších estonských měst, Tartu.

Katedrála byla výrazně poškozena už kolem roku 1520 a od té doby postupně chátrala až do nynějšího stavu. Pouze její část je nyní zrekonstruována (je zde muzeum místní univerzity). Zdi jsou zajištěny a na jednu věž, která sloužila jako zásobárna vody, se dá vyjít. Bohužel jsme byli na místě příliš časně a bylo zavřeno. 

Zcela nečekaně bohatý zážitek nás ale čekal v místním zábavním vědeckém centru AHHAA. Několik pater je nacpaných expozicemi, které vás převrátí vzhůru nohama nebo vyvezou do patra šlapáním. Pro nás vrcholem byl obyčejný dům, který měl šikmou podlahu, ale všechno ostatní bylo klasické. Jak člověka dezorientuje v prostoru změna perspektivy je fascinující a nejste se schopni udržet na nohou. Součástí byly také různé světelné efekty a výstava zvířat.

Naopak velkým zklamáním byl Elistvere loomapark, na který jsme se těšili hlavně kvůli moosům. Ty jsme sice v dálce viděli, ale jinak procházka vedrem byla hodně smutná, stejně jako místní zvířata. Nabídka zoo byla chudá, ale hlavně zařízení se nám zrovna nelíbilo.

A tak jsme tam nestrávili moc času a raději se vypravili dál směr Jögeva. Tam nás čekalo malé penzionové ubytování. Kousek před ním jsme u cesty zahlédli zajímavou zříceninu, tak jsme se u ní neplánovaně zastavili. Byly to pozůstatky hradu Laiuse.

Protože ve Veski Kulalistemaja byl velmi omezený čas na check-in, tak jsme se raději ubytovali dřív a poslední výlet si nechali až poté, co jsme vynesli kufry do patra. Asi dvacet kilometrů vzdálený byl totiž velký močál Endla, který je protkaný řadou dřevěných lávek. Neodolali jsme a krátkou procházkou lesem se dostali až na místo.

Bohužel jsme neměli přiležitost si někde vypůjčit speciální bažinové boty (takzvané bog-shoe), které vypadají hodně podobně jako sněžnice. Pokud máte dobrého průvodce, tak se pak v bažině nepropadnete. Ale i tak potřebujete mít alespoň gumáky.

Ušli jsme po lávkách více než kilometr, když jsme dosáhli dřevěné rozhledové plošiny. Výhledy z ní na všechny strany byly opravdu parádní. A dokonce jsme tentokrát jako dárek nedostali ani žádné kousance od komárů.