Ačkoliv by se dalo trochu tušit, že ze severovýchodu celé baltské oblasti bude naše cesta směřovat na jih, my se vydali na západ. Naším cílem byl polední trajekt na ostrov Saaremaa. Ten Dušan přidal do itineráře na poslední chvíli, protože jeho atrakce vypadaly opravdu lákavě. Nahradil tak jeden den na pevnině, což se nakonec ukázalo jako výborný krok. Program by nám určitě jinak nestačil.

Trajekt ale jel až v poledne, takže jsme měli čas se ještě po cestě zastavit v dalším pěkném bažinatém ráji Tuhu (Tuhu Matkarada, aneb Tuhu Raba). Tentokrát dřevěná cestička ani její okolí nebyly úplně vodnaté, ale o to zajímavější byla okolní flóra. Hned na začátku trasy jsme se mohli rozhlédnout po okolí díky zajímavé rozhledně.

Pak už jsme spěchali na trajekt, který nás zavezl na malý ostrov Muhu, ze kterého vede silnice přes násep na hlavní ostrov. Na šířku má nějakých devadesát kilometrů, takže nebylo kam spěchat do města, kde jsme měli dnes přespávat – Kuressaare. Po cestě jsme tedy zavítali nejdříve do zajímavého skanzenu Angla s větrnými mlýny. Spolu s námi zde bylo překvapivě hodně turistů asi proto, že celá Saaremaa je malý ostrov s pouze několika opravdovými atrakcemi. Zaplatili jsme tedy malý vstupní poplatek, za který jsme se mohli podívat do nitra mlýnů, ale také do malého podzemního muzea strojů pod hlavní budovou.

Pokračovali jsme po severní části ostrova, kde se nachází útes Panga (Panga Pank). Oproti předpokladům jsme ale nenašli cestu dolů. Ono to možná bylo i dobře, protože na místě se do nás opíral opravdu extrémně silný vítr, který naším směrem nesl nejen vodní tříšť, ale také pořádnou zimu. Chvíli jsme se tedy koukali a procházeli po pobřeží, ale pak jsme se vydali zase o kousek dál. Ze stejného důvodu jsme vynechali také slavný maják Kiipsaare, který je takovou místní Pisou. Nakloněná věž se tyčí z moře, ale je k ní třeba dojít asi tříkilometrovou pěší trasou po otevřeném pobřeží.

Místo toho jsme raději pošetřili síly i chuť na poslední místo, které jsme chtěli ten den navštívit: národní park Vilsandi. Autem se dá dojet prakticky až k pobřeží, kde najdete zbořené stavby, ale hlavně turistický brod. Ten umožní návštěvníkům projít mokrou nohou přes několik ostrůvků až na stejnojmenný ostrov. Ale to, co měla být ozdoba našeho prvního dne na ostrově, bohužel tak docela nevyšlo. Mohlo nás napadnout, že voda asi nebude úplně klidná. Ukazatel hladiny naznačoval, že voda v brodu je více než metr hluboká a navíc jsme v ní viděli ještě mírný proud. Jako bezpečnou hloubku místní označují vodu kolem padesáti centimetrů. Možná s našimi pozdějšími zkušenostmi ze Skotska bychom to riskli, ale v té době jsme se raději otočili.

Prázdné úzké silnice nás přivedly do hlavního městečka, které vévodí celému ostrovu. Závěr v podobě lázeňského hotelu, ve kterém byla protivná obsluha, křičící diskotéka pod okny a ještě špinavá prostěradla, dokonale dovršil nepovedený den.