Ráno nás probudilo zahřmění které se intenzitou rovnalo střele z kanonu. Postupně jsme si uvědomovali ze jsme v noci slyšeli intenzivní šuštění deste dopadajícího na střechu a na zem a vzdálené hučení divoke řeky. Pršelo a ne zrovna málo, ale opravdu hodně. Hned ráno jsme se podívali na předpověď která hlásila déšť téměř na celý den… vypadalo to, ze jsme si zrovna termín dovolené nezvolili příliš stastne. Kdyby se jednalo o přeháňky, klidně bychom někam v dešti vyrazili s vidinou, ze se casem rozpadne. Ale u dlouhotrvajícího deste to nemá moc smysl. Člověk jde zabaleny v bundě, padá na něj voda, sotva kouká pod nohy, aby věděl po čem šlape a neuklouzne na kamenech a chtěné výhledy nejsou, protože jsou zachumlane pod peřinou z mračen. Do toho se nam moc nechtělo a tak jsme začali brousit po netu a sjíždět webkamery a radary počasí abychom našli nějaké místo, kde by mohlo byt hezky.

To jsme ale ještě vůbec nevěděli, jak moc v noci pršelo, a jak nám to ovlivní náš den. Z hotelu jsme vyrazili na nás opravdu velmi pozdě. Ale nebylo moc kam spěchat. V tom upršeném počasí se mi moc nechtělo jezdit po serpentynkach a tak me Dušan i přes počáteční brblání začal navigovat hlavní cestou. Stěrače svištěly naplno a my se napojili na hlavní silnici směr Cortina – místo, které jsme vytipovali, ze by mělo byt z celých Dolomit dnes nejlepší na počasí, s největší pravděpodobností sluníčka. Za necelý kilometr jsme se dostali k řece, kterou jsme slyšeli v hotelu a se zděšením jsme sledovali její divokou hladinu, která se rozlila z koryta a stoupala tak vysoko, že ty největší vlny olizovaly mostní pilíře v jejich nejvyšším bode nad vodou. Lokální záplavy. 🙁

Po chvilce jízdy nás předjelo nekolikatero spechajicich blikajicich hasicu, které jsme následně potkali na spoustě míst, když se snažili zkrotit vodní živel. Dolomity dešťovou nadílku nestačili vstřebat, a tak ji pustily v podobě zdivocelych prudkých rek smerem do údolích. Razili jsme si to cestou zpět k hranicím, kde jsme v protisměru litovali Italy vracející se domu, kteří stáli v nehybně několik desítek kilometrů dlouhé koloně. I my jsme místy museli trošku hopsat ale jinak cesta rychlými hlavními silnicemi utíkala rychle. Na jednom místě nás pobavilo vtipné křížení tunelu, kdy v jednom miste vyústily celkem tři tunely, které uprostřed spojil kruhový objezd – elegantní řešení místo stavěni složité křižovatky pod zemí. A když už mluvím o tunelech: upřímně se bavíme jejich značením. Protože tunel o celkové délce 7 metru, který bychom u nás označili jako most či nadjezd si v Itálii vyslouží značku a honosné označení tunel.

Po cestě nás na silnici trápila voda a potkali jsme spoustu hasičů a silničářů snažících se situaci na silnici spravit. Blížili jsme se ke kruhovém objezdu směr Cortina, ale příjezdová cesta ze severu byla uzavřena, kvůli dešťům. To jsme opravdu nečekali. Zastavili jsme na nejbližším parkovišti a našli další a delší cestu do Cortiny přes Sexten. Cas jsme měli, a jinou variantu než Cortinu ne, a tak jsme pokračovali v cestě. Porad pršelo.

Popojeli jsme ještě nějakých pár kilometrů, když se nad námi z čistá jasna zacala protrhávat obloha a déšť ustal. Dušan se rychle zorientoval v mapě a vybral nejbližší zajímavé místo, kam bychom jsme se mohli vydat na procházku. Bylo by zbytečné přijít o krátké okno pěkného počasí. Zvolil procházku, která byla téměř po naší cestě, a tak jsme zanedlouho zastavili kousek za vesničku Moos a vydali se na cestu.

V batohu jsem nesla i dvě nepromokavé bundy (tu svoji Dusan rano hrdinně odmítl, aby za ni byl později velmi vděčný ;)) a kšiltovky, počasí se nedalo moc předvídat a mohlo zase začít kdykoliv pršet. Vydali jsme se z parkoviště směr k chatě Rifugio Fondo Valle, kde jsme si chtěli trosku protáhnout nohy a snad i něco vyfotit a možná snad konečně vidět nějaké pěkné horské štíty. Cesta byla rovinná a konečně jsme na ni téměř sami, potkávali jsme jen turisty s velkým T, kteří se zdraví a usměji když se potkají s dalším Turistou. Takže se nám oproti včerejšku trošku ulevilo.

Na cestě všude prystela voda tvořící potůčky a říčky v místech kde byste jejich proudy nehledali. Naše cílová chata byla nedaleko a po několika metrech vyšlo dokonce sluníčko. Rozhodla jsem se proto vyvěrat trosku drona. Bohužel let nemel dlouhého trvání, protože se k nam velmi rychle přihnal tmavý mrak, ze kterého zacalo prudce pršet. Sotva jsme si stihli obléci na již navlhle oblečení nepromokavé bundy. Pro jistotu jelikož pršelo hodně intenzivně, jsem si nahodila pláštěnku i na batoh. Dorazili jsme k chatě a koukali jak se u štítu honí mračna a jak zase prší. Mohlo by to byt krásné místo, kdyby jen počasí trosku vyšlo.

Po cestě zpátky jsem si ještě uvědomila ze mi ke štěstí chybí ještě jedna věc- rukavice – jak pršelo, tak dest byl opravdu velmi studený a odhalené prsty mi zacaly prochládat… a nebo ze by to bylo tím, ze jsem ve studené vodě po cestě zpět lovila dolomitske kamínky? 😀

Po oklepání mokrého kožichu jsme sedli jsme zpět do auta a vydali se konečně směrem na Cortinu. Alternativně jsme měli jet přes Padolu, a pak se napojit směrem na hlavní silnici. Po cestě plné serpentynek jsem musela s lítostí zhodnotit, že podvozek škody Octavie není příliš vhodný pro sportovnější průjezd zatáček a ze se spis chová jako houpající se parník valící a zvejkajíci kolečka v zatáčkách. A tak jsem chtě nechte musela trosku změnit jízdní styl.

Konečné jsme sklesali do vesnice Auronzo di Cadore – vesnice byla nnekonečně dlouhá, po cestě jsme minuli zakázovou značku s označením silnice S38 – ta měla vést na Cortinu – ale statečně jsme pokračovali spolu s ostatními dal. Bohužel po dvou kilometrech nás čekal policejní zátaras otáčející veškerou dopravu zpět – tudy se do Cortiny taky nedostaneme. Deste způsobily značné škody, takové které uzavřely mnoho silnic. Zacali jsme se cítit trosku v pasti, protože když jsme se vydali posledním možným a rozumným směrem na Cortinu (už tak to byla neskutečná zajížďka), potkali jsme další zakázkovou značku. Vidina, ze pojedeme zpátky po stejné silnici domu se nám moc nelíbila, a tak Dusan koukl znovu do mapy a vymyslel divokou návratovou cestu, která měla znamenat zhruba 60 km cesty a trvat něco přes hodinu.

Uz jsem byla popravdě trošku znavena těmi nekončícími vesnicemi, a tak jsem se v duchu těšila na jejich konec a snad volnou horskou silnici. Dočkala jsem se, odměnou mi byla asi stovka ostrých horských serpentin, protože z cesty 60 km / 1 hodina se stala cesta více než 100 km a 4 hodiny 😀

Abych to uz trosku zkrátila projeli jsme cestou do hotelu ssnd celými Dolomity ( naše cesta je tady –  https://mapy.cz/s/nupefojega moc se nám nesmějte, bohuzel moc jiných variant kvůli četným uzavírkám nebylo). V podvečer se ale oblačnost začala protrhavat a odměnou za strasti za volantem nám byly dechberoucí vyhledy a neskutečně fotogenický zapad slunce.

Po ceste jsem se zamilovala do jedné zajímavé tvarované hory Monte Coldai – za mě nejkrásnější hora Dolomit, třeba se k ni ještě dostaneme někdy trosku blíž. Do hotelu jsme dorazili za tmy, a s obrovskou únavou po téměř desetihodinové cestě za volantem, kdy jsme se prostě v Dolomitech ztratili.

Přiložené fotky, které jsem nafotila, jsou jen malou ochutnávkou krás, které jsme dnes viděli, a kterymi se nas snažily Dolomity uplatit protože do Cortiny jsme dnes vůbec nedorazili. Dušan však ve svém fotaku skrývá daleko hezčí poklady než jsou ty moje. Takže se bude na co těšit 🙂

Tak mala ochutnávka tady: