Po včerejších neskutečných kilometrech na silnici jsme se dnes domluvili, že v autě chceme trávit minimum času a chceme si užít přírodu a krásy dolomitských vršku. Bohužel jsme museli opět plán přizpůsobit trošku rozmarům počasí, kdy dopoledne mělo byt přijatelně, ale odpoledne už se zase měly honit mraky a silně pršet.
Po snídani a pobalení všech věcí v hotelu, jelikož nás čekal přesun do jiného hotelu, jsme se vydali směr Seceda. Bohužel jsme letos neměli moc šancí a času (znáte to, výmluvy), abychom dostatečně natrénovali kopečky, proto jsme se rozhodli k nákupu SuperSummer skipassu na lanovky. Na místě jsme trošku bloudili než jsme našli pokladnu, ale pak už stačilo vystát frontu v rouškách a dvoumetrových rozestupech. Pán na pokladně nás překvapil angličtinou. Doposud musel spíš Dušan mluvit německy. K lístkům jsme dostali i šáloroušku jako pozornost, a pak už jen stačilo počkat si na kabinku, která nas vyveze nahoru na horu Seceda.
Koronavirus má i jeden pozitivní efekt. Nikdo se na vás nikde netlačí, takže dříve přeplněné kabinky byly dnes výhradně soukromou záležitosti, kdy přirozeně každý respektoval, že co skupinka, to jedna kabinka. Užili jsme si tedy soukromý výstup k první zastávce. Mířili jsme ale do mraku, trošku jsme váhali zda-li dnešní rozhodnutí bylo to správné. Na přestupu nás už čekala jedna velká kabina, se kterou máme smíšené zážitky z Mont Blancu, kde nás do kabiny pěchovali jako do dobytčáku. Tady však situace pod vlivem koronaviru byla jiná. Nechali nastoupit velmi malé množství lidí, aby byla dodržena všechna pravidla a tak i poslední stoupání lanovkou bylo spíše pohodlnou soukromou vyjížďku.
Když jsme vystoupili, čekala nás mrakomlha. Nebylo vůbec nic vidět. Oběma nám proletělo hlavou, jestli se neotočit a nejet někam jinam, ale my se jen tak nevzdáváme. Rozhodli jsme se vyrazit v mlze na značenou vyhlídku, která byla několik desítek výškových metru nad námi. Situace se ale neměnila. Pořád nebylo nic vidět. Napadlo mě využít drona a zkusit s ním vyletět nad mrak abychom se podívali jaká je situace. Ale dron i ve výšce přes 120 metru porad viděl bílo. Jediné co rozbíjelo bílou mlžnou omáčku bylo vzdálené cinkání zvonů pasoucích se krav.
Ostatní turisti z bíla okolo byli taky smutní, a tak když viděli že máme drona, ptali se nás jestli je situace nahoře lepší. Ještě jsme tomu dali šanci a popošli kousek směrem k druhé lanovce. Tady lítal někdo s trochu větším dronem než máme my a byl stejně neúspěšný jako my. Naštěstí po několika desítkách minut začalo náhle mraky prokukovat sluníčko a vzdáleně byla dokonce vidět prosvítat modrá obloha. Ještě nějakou dobu jsme čekali a najednou foukl příznivý vítr a začal odhalovat vršky Sass Rigais a Furchetta.
Pošli jsme kousek k lavičce, kam jsme si odložili věci a pozorovali krásnou hru větru mraku a slunce, kteří postupně odhalovali údolí před námi a střídavě schovávali jejich vršky. Mrak se opřel do severní části masivu a líně se převaloval přes jeho okraj. Udělali jsme pár fotek a rozhodli se hravého počasí využít a sešlapat svahem dolů pár kilometrů ke dvěma skalám co jsme viděli v dálce.
Sestup byl místy velmi nepříjemný, takže kdyby se člověk nechtěně rozběhl, myslím že by jeho nohy musely kmitat stejně rychle jak to je u kreslených postaviček a v okamžiku zastavení by nad hlavou počítal hvězdičky nebo ptáčky. Dušan to po cesté jednou vyzkoušel kdy jsem slyšela jen těžké žuchnutí a pak šustící skluz dolů. No zasmála jsem se mu. Nešlo s námi ani moc lidí, ale byla zde spousta pejskařů. Takže jsme si posteskli po Safákovi, ale při představě, že by ten náš zbabělec měl nastoupit do lanovkové kabinky jsme s úsměvem tuhle myšlenku zahnali. Ale určíte by se jí tu líbilo.
Sestoupili jsme stovky výškových metru dolů a postupně se nám měnily rozhledy do krajiny před námi, ale vršky Sella Rondy a Passo Sella se Sassolungo byly zahalené v mračnech, a tak jsme viděli jen jejich hrubé rysy a náznaky obrovských kamenných masivů. Cestou jsme se museli vyhýbat rozbahněným stezkám, které tu zůstaly od vydaných dešťů. Nakonec jsme kopec seběhli docela rychle až ke dvou kamenným solitérům Pieralongia, u kterých jsme se pomazlili s horskými oslíky.
Cekala nás cesta zpět a s ní několik set metrů dlouhý vystup. Rozhodli jsme se raději zajít si víc kilometru a mít mírnější výstup než se rozběhnout napřímo zpět do strmého kopce. Tady jsem vyzkoušela, jak jsem na tom se svoji kondici bídně. Sice jsem táhla na zádech relativně těžký batoh ale i tak jsem se musela při výstupu spoustu krát zastavit. No a abych to nemela tak těžký tak jsem si po cestě nasbírala do batohu ještě nějakou další zátěž v podobě nekolika kamenů. Zafunění jsme dorazili na místo stanice lanovky. Už bylo docela dost hodin a ukazovalo se ze se předpověď začíná vyplňovat.
Naráz se výrazně ochladilo a než jsme dojeli kabinkami do startovní stanice, začalo pršet.
Nasedli jsme do auta a druhy plánovaný výjezd lanovkou na Alpe di Siusi jsme museli zavrhnout kvůli počasí. Rozhodli jsme se zajet do nového hotelu v Malga Ciapella u Marmolady. Cestou nás potkalo opravdu velké ochlazení kdy teplota z příjemných 16 stupňů výrazně spadla ke 4 stupňům a déšť se proměnil v krupobití. Byli jsme rádi že sedíme v teple v autě.
Nejkratší cestou nám mel byt přejezd Passo Fedaia, ale bohužel nahoře nás cekalo nemilé překvapení. Na silnici byl opět kvůli dešťům zátaras. Bohužel na tuto značku jsme narazili až u Lago di Fedaia – nikde po cestě nahoru nebyla o neprůjezdnosti ani zmínka. To jsme byli od hotelu pouhé 4 kilometry. Nezbylo nám noc jiného, než se otočit a zajet si dalších několik desítek kilometrů přes Arabbu. Po cestě jsme potkali krásné do kamene tesané tunely, kde mi učaroval zejména ten delší z nich jménem Serai. Jsou to pro mě takové průjezdné skalnaté jeskyně. Bohužel večer při příjezdu do hotelu se výrazně rozpršelo, a tak jsme už nic zajímavého nepodnikli. Bydlíme ale pod Marmoladou, jejíž modrý ledovec jsme včera krátce zahlédli takže snad zítra budeme mít jasný program.
