Marmolada měla být dnešní startovní zastávkou. Lanovka nám totiž vyjíždí cca 400 metrů pod hotelem. První kabina měla vyrážet v 9 hodin, a tak jsme měli relativně klid a čas na přípravu a výběr správného oblečení – nahoře podle kamer bylo -3 stupně. Jelikož jsem poslední dobou hrozná zmrzlina, tak jsem si navrstvila své nejteplejší oblečení, které jsem měla. Vzali jsme nejnutnější věci, s tím, že na další cestu se ještě přijdeme do hotelu převléct.

Vyrazili jsme za deset devět a z kopce nasadili svižnější tempo, abychom stihli včas první výjezd lanovky, vzali jsme to zkratkou přes les a na místě jsme byli s dvouminutovou rezervou. Co nás už na první pohled zarazilo, že tu různě postávali turisti a lanovka vypadala zavřeně. Počkali jsme chvíli, a když se na prodejně lístků objevila paní prodávající Dušan se šel zeptat, co se děje. Špatnou zprávou bylo, že druhá část lanovky má nějaké technické problémy a nedokážou odhadnout, jak dlouho oprava potrvá.

Jelikož mělo být dopoledne krásně slunečné, nechtěli jsme ho trávit postáváním před lanovkou a čekáním na snad dobré zprávy o opravě lanovky, a tak jsme se rozhodli vydat zpět do hotelu a vydat se na jiné místo. Čekalo nás vyběhnutí kopečku k hotelu – které mě zahřálo u srdce, protože to z mé strany nebyla taková tragédie jako včera – šla jsem ho krásně svižný krokem i přes ty všechny vrstvy a teplo jaké mi bylo. Před hotelem jsme se převlékli a jeli na včera zavřené Passo Fedaia. To už v noci otevřeli a mělo byt průjezdné.

Krátce jsme se zastavili nahoře u Lago di Fedaia a koukali na krásnou bílou Marmoladu a doufali, že snad zítra se povede výjezd až nahoru. Profrčeli jsme serpentýnami přes Canazei až zpět na Passo Sella. Cílem mělo byt skalní město a možná i výjezd na Sassolungo. Počasí pořád přálo a Dušan se chtěl jet projet lanovkou. Proto jako první přisel výjezd na Sassolungo.

Když jsme přicházeli blíž, uviděli jsme maličkaté roztomilé bílé kabinky. Nejdříve jsme mysleli, že jsou pro jednoho, ale podle toho co jsme se dočetli na ceduli se tam vejdou až tři pasažéři. Vystáli jsme krátkou frontu, a čím víc se blížili k nástupu, tak tím víc jsme tušili, jak šílené bude nastoupit dovnitř. Přišla na nás řada dřív, než jsme si to mohli rozmyslet. To už si nás do startovacích pozic ustavili dva pánové – stáli jsme chvíli na značkách, já blíž k prvnímu nástupu a Dušan o tři metry dál, aby mohl nastoupit jako druhý. Kabinka se přibližovala a pán na mě německy zakřičel: „nicht springen, grif halten“ – no rychlostí blesku mi hlavou skočilo, že vůbec netuším, co je springen ale halten je držet takže se proste budu držet toho madla co vidím a nastoupím. Jenže opravdu čas nebyl. Pán se rozeběhl a ukazoval, že já mám běžet taky. Tak jsem se rozběhla, chytla držáku, naskočila a asi za vteřinu naskočil i Dušan. A pak už jen borec zabouchl dveře, zajistil je zvenku a my jeli nahoru. No v kabině mi Dušan řekl, že springen je skákat. No tak jsem svůj první nástup zvládla napůl, ale jeli jsme bez úhony dál.

Kabinky se pomalinku pohybovaly nahoru a my pod sebou viděli turisty, před kterými jsme smekali klobouky. To co my jsme pohodlně jeli lanovkou, oni šlapali do kopce. Když jsme se blížili k vrchní stanici, začalo nám docházet, že i výstup bude drsný, protože kabinky vlastně nebrzdily a jely plynule dal. Blížil se náš čas. Nahoře borec otevřel zadní zajištěné dveře a první vystupoval Dušan, já se posunula za ním, ze vyskočím, ale ještě než jsem stihla udělat krok, další borec strčil ruku do kabiny, čapl mě za bundu a vytáhl ven. Samozřejmě jsme se oba při výstupu praštili a dalo nám trosku práci vybalancovat přechod z pohybu do zastavení, ale stáli jsme na zemi. První jízda byla za námi.

Když jsme vylezli z lanovky a se podívali kolem sebe, uviděli jsme první italský sníh. Na vrcholu jsem nasadila čepici a oblékli jsme bundy. Sníh začal trošku potávat, a tak to místy klouzalo. Neodolala jsem a postavila jsem si malého sněhuláka a s Dušanem jsme se koulovali. Popošli jsme dolu na vyhlídku, ale zrovna přicházel černý mrak, a tak jsme nahoře strávili jen chvíli, dokud bylo něco vidět. Cesta zpátky byla obdobná té nahoru s rozdílem, že jsme věděli, co dělat. Myslím, že by s výstupem měli něco udělat – například by bylo určitě lepší, kdyby měli v kabince třeba propadávací podlahu, kdybyste pak dopadli do nádoby třeba plné marshmallounů – takový dopad do napuflovanych bonbónů bude krásně měkoučký a ne tak brutální jako vytržení rukou z pohodové jízdy kabinkou.

Naplánovali jsme si ještě na stejném místě procházku skalním městem Citta dei Sassi, kde jsme potkali spoustu horolezců a několik velmi odvážných cyklistů, kteří tu spíše zabloudili, než že by sem jeli cíleně. Cesta byla totiž kámen na kameni a člověk musel spíše různě prolézat a skoro kamenolezet, aby se někam dostal. Nad hlavou nám lítal velmi často záchranářský vrtulník, snad úrazy, ke kterým letěl, nebyly moc vážně. Příjemná téměř slunečná procházka s krásnými výhledy nám přehoupla den přes jeho půlku.

Prohrávali jsme si s myšlenkou nějakého dalšího výjezdu lanovkou, ale tak jak říkala předpověď, začaly se honit mračna a mírně poprchat. Dokonce cestou na Passo Gardena nám mírně padal sníh. Na Gardeně jsme zastavili a vyběhli kopeček pro lepší rozhled nad serpentýnami, které brázdily motorkářské gangy a užívali si relativně volných zatáček. Vytáhla jsem i drona a trochu se nad nimi proletěla, ale zase se začalo velmi rychle ochlazovat a spustil studeny severák, tak jsme utekli do tepla auta.

Vydali jsme se na poslední místo dnešního odpoledne, kamenné údolí Serai di Sottoguda. Po cestě ve vesnici Caprile jsme museli dát netradičně přednost rozeběhlému stádu asi stovky ovci, které trochu komplikovalo dopravu. Nestačila jsem je ale vyfotit, protože jsme nestáli úplně na bezpečném místa a tak jsme raději pokračovali dál do kaňonu. Po zaparkování jsme se vydali značenou trasou, ale nedošli jsme daleko. Tak jako v minulých dnech jsme se dostali k zákazové značce pro pěší turisty do kaňonu. Opět vodní živel řádil a vymlel části stezky a podemlel skálu, takže tam nebylo bezpečné jít. Původně jsme mysleli, že bychom to zkusili z druhé strany, ale když jsme po cestě zastavili u tunelu Serai (mého oblibeneho), tak při pohledu dolů do údolí bylo jasné, proč je stezka uzavřená. Moc z ni totiž nezbylo, všude bylo bahno, stržené břehy a balvany.

Večer jsme se ještě vydali podívat se na západ slunce na Passo Fedaia, kdy jsem si zacala pohrávat s myšlenkou na zdolání hory Coldai, kterou jsme po cestě znovu zahlédli. Jen mám respekt vůči těm stovkám metrů, které bychom museli vystoupat k Lago di Coldai. No uvidíme. Jinak zítra má na Marmolade sněžit (řikal Dušan), tak nevím nevím, jestli se tam vůbec podíváme.