[ultimate_maps id=“2″]

Délka trasy: 370 km

Saint-Malo má kromě svojí neoddiskutovatelné starobylé krásy ještě jednu strategickou výhodu pro každého cestovatele. Nachází se totiž pouze nějakých padesát kilometrů a tedy necelou hodinu cesty od jednoho z největších lákadel celého severního pobřeží – opatství Mont Saint-Michel. To byl jasný hřeb čtvrtého dne na severu Francie a také nejočekávanější místo celého putování.

O to lepší zprávou je, že do puntíku očekávání naplnil. Při příjezdu vás s automobilem nasměrují na obrovská záchytná parkoviště, ukrytá za závorami. Tady se za odložení vozu platí, ale naštěstí žádné nekřesťanské částky devět eur na celý den. Je tedy jedno, jak dlouho návštěvou opatství strávíte.

Obecně se doporučuje tuto památku UNESCO navštěvovat v ranních nebo večerních hodinách. A ono to má opravdu něco do sebe. Nám se podařilo na místo dorazit už v devět, ale další půlhodinku vám vezme cesta autobusem až ke stavbě. Místo toho se dá jít tuto několikakilometrovou trasu pěšky a vychutnávat si stále rostoucí siluetu monstrózní stavby. Ale dominantou začne Mont Saint Michel být už dávno předtím, ještě když se blížíte vozem po silnici, vystupuje na obzoru a shlíží na vás.

Po vystoupení z autobusu se ale jeho obrazu už nedá vyhnout. Gigantická hora svatého Michaela má totiž na výšku osmdesát metrů. V době naší návštěvy byl celý na souši, takže se kolem po bahnitém okolí proháněla řada turistů toužících po netradičním výhledu. Není ale úhel, ze kterého by více než tisíc let starý klášter nebyl vyfotografován.

V jeho prostorách jsme strávili celé dopoledne. Postupně krásnými úzkými uličkami vystoupáte až na špici s výhledy do všech stran. A je tu opravdu na co koukat od turistických obchodů, přes různé kaple až po hradby. Na příliv jsme čekali marně.

Po tomto velkolepém zážitku měl být zbytek dne v barvách vzpomínek na druhou světovou válku. Projížděli jsme totiž územím pláží velkého vylodění spojenců v Normandii, tedy pláží Dne D. Než se tak stalo, chvíli to trvalo, protože silničky jsou zde úzké a jízda je po nich pomalá. Překonat jsme museli celkem 137 kilometrů.

Pomohly nám v tom i dálnice. Jednalo se o naši první zkušenost s francouzskými dálnicemi, které jsou proslulé svojí vysokou cenou. Ta může dosahovat i 10 eur za sto kilometrů.

Nepodařilo se nám přesně pochopit systém mýtných bran. Někdy se nám povedlo najet bez brány, možná protože dálnice v Caen začínala. Celé je to pekelně matoucí a nikdy nemáte jistotu, jestli jedete dobře. Nám se nakonec podařilo všechno trefit a zaplatit. A to přesto, že i nájezd do mýtných bran je tak trochu loterie. Pouze některé z nich umožňují platbu v hotovosti, jiné vyžadují speciální karty.

Pokud se ptáte, jestli uspějete s našimi debetními kartami, pak dle naší zkušenosti fungují. Vyzkoušeli jsme to nedobrovolně, když na branách nebyla vůbec možnost platby v hotovosti vyobrazena. Ne každý ale má tak dobré zkušenosti s platbou českými kartami. V nejhorším případě vám už automat kartu nevrátí.

Ve směru od západu na východ jsme tak nejdříve dorazili na území pláže Utah, na jejíž ploše stojí velké muzeum a u něj také řada soch a památník. Setkáte se také s Higginsovou lod, neboli LCVP. Přistávacím zařízením, ve kterém se tísnilo 36 vojáků.

Další divize spojenců se sice vylodila až na pláži Omaha, ale mezi ní leží ještě jedno opomíjené místo. Místo hrdinských činů: Pointe du Huc, kde se pokusili američtí rangeři zdolat vysoký útes, na jehož vrcholu bylo německé opevnění. Víc než dvěma stovkám vojáků se nakonec podařilo dobýt pozice dělostřelectva a umlčet jej. Místo je zvrásněné jámami po bombardování. Je odsud krásný výhled na pobřeží.

Následují další pláže, kterým vévodí obrovská (a už zmiňovaná) Omaha. Člověk by měl nutkání ze sebe shodit oblečení, odhalit plavky a vrhnout se do vody. Jenže pak vás přemůže obrácená vize postav vybíhajících z vody a nutkání vás přejde. Z mola je krásný rozhled na obě strany, na pláž táhnoucí se několik kilometrů. Jsou zde v moři viditelné zbytky Atlantického valu, který je nejpatrnější u vesničky Arromanches-les-Bains.

Ze všech těch míst vyzařuje výrazná negativní energie. Pozůstatek věcí, které se zde udály. Člověk pak už nemá ani touhu objevovat jiná místa, takže jsme dojeli do cíle denní etapy, zakotvili v přístavu Le Havre a vyrazili se ubytovat.