Dnes začnu trošku netradičně starou písní z černobílých filmů, kde se zpívalo: „Tak jako slunečnice každý den, otáčím se za sluncem…“. Píseň, kterou kdysi strašně rád zpíval můj profesor biologie na gymnáziu, píseň, kterou jsem poté nikdy nemohla dostat celý den z hlavy a musela si ji chtě nechtě notovat, píseň, která charakterizuje náš dnešní den v Dolomitech.
Plán na dopoledne byl jasný, vyrazit lanovkou, která měla včera technické problémy, na Marmoladu. Ráno když jsme rozdělali dřevěné okenice nás ale čekalo nemilé překvapení – hustý déšť a mlha. Koukli jsme na webkamery na Marmolade a bohužel jsme viděli jen bilo, které bylo přerušované proužky padajícího sněhu. Situaci jsme zkontrolovali ještě po snídani a bylo to pořád stejne. Bohužel ani hodinová předpověď nebyla moc pozitivní a tak jsme se sbalili a vyrazili pryč. Marmoláda nás prostě odmítla, tak jak by řekli horolezci.
Chtěli jsme tomu ujet a doufali jsme, že počasí se po cestě umoudří. Vyrazili jsme tedy směrem k Passu Falzarego, kde jsme se chtěli nechat vyvézt nahoru lanovkou, a pak něco okolo pochodit. Projeli jsme hezké serpentýnky kolem hradu až téměř na vrchol, ale počasí se moc nezměnilo. Viděli jsme pekne vystavěný viadukt , na kterém leželo posledních několik serpentýn k passu. A dokonce tu mají krásný kamenný tunel, kterým vede serpentýna číslo 14. Takže tunel Falzarego se zařadil v oblíbenosti hned za tunel Serai, možná se s ním dělí o první příčku. Na nejvyšším bodě průsmyku, jsme bohužel museli zkonstatovat, že vůbec nic nevidíme a museli jsme tedy pokračovat dál cestou směrem k Brunecku.
Po sklesání serpentýn jsme v dálce viděli trochu sluníčka, které ale prosvítalo směrem pryč z Dolomit, nad nimi visely husté tmavé mraky s deštěm. Takže jak jsem v úvodu zpívala tu píseň o slunečnicích, tak i právě my jsme se otočili za sluncem a vydali se jeho směrem, doufajíc, že se počasí nad Dolomity umoudří. Skončili jsme až na lanovce na Kronplatz, kterou jsme chtěli využít jako výhledově místo, které by nám napovědět, kam se vydat.
Po výjezdu lanovkou jsme se dostali na krásně prosluněný plácek, ze kterého ale nebylo vůbec Dolomity vidět pod těžkými tmavými mračny. Naopak oblačnost s krásnými bílými beránky a pěkným výhledem byla jen směrem do údolí k Bruneku. Chvíli jsme nahoře počkali a vyhřívali si záda při pozorování startujících paraglidistů. Obešli jsme tu placku dokola a museli přehodnotit svoje dnešní plány. Sluníčko nás vábilo, i když to znamenalo opustit Dolomity. A tak jsme se rozhodli podívat se na pyramidy. Dolomitům jsme ponechali chladné deštivé mlhavé počasí.
Sjeli jsme dolů a vydali se směrem k Earth Pyramids of Platten. Po několika kilometrech jsme se dostali na docela plné parkoviště, které svědčilo o turistické oblíbenosti místa. Přehodila jsem boty a vyrazili jsme do kopce. Vyšli jsme poměrně svižným tempem, kde jsme předběhli téměř všechny turisty do kopce. Ano, potřebovali jsme si trošku zvednout sebevědomí, že na tom nejsme zase tak špatně, a tak jsme proběhli stále stoupající poměrně pěknou cestou až k pyramidám.
Z obrázků, co mi ukazoval Dušan, jsem myslela, že se jedná o skalní útvar, ale když jsme se dostali blíže bylo jasné, že tu dochází k vodní a větrné erozi, při níž vznikají tyto zvláštní útvary. Nahoře leží těžký kamen chránící kamenitou pudu pod sebou jež pak vytvoří „pyramidy / houby / falické přírodní objekty“. Procházka mezi těmito útvary nebyla samozřejmě možná, protože z toho měl člověk pocit, že i jedno špatné fouknutí by mohlo celé objekty poškodit – takový chatrný domeček z karet. I po cestě zpátky jsme si užili teplého a slunečného počasí. To už bylo odpoledne a když jsme se podívali směrem k Dolomitům, začaly se některé části protrhávat.
Rozhodli jsme se vrátit a třeba ještě něco uvidět. Po cestě jsme kufry vyložili v novém hotelu a vydali se směrem na passo Valparola nahoře se oblačnost protrhávala, ale stejně jsme museli kvůli přeháňkám a studeném větru obléct bundy. Vydali jsme se po červené, rozbahněnými cestami směrem dolů. Šli jsme kolem „hromady“ spadaných kamenů, když jsme uslyšeli zvláštní pískání. Rozhlédla jsme se a viděla tři relativně velké hnědá zvířata – ukázala jsem je Dušanovi a on se na ně podíval objektivem foťáku. Myslela jsem podle zvuku, že to jsou orlové – o to víc jsme po přizoomnutí byli překvapení, když jsme v hledáčku uviděli tři bobry a jednoho na hlídce. Byli ale velmi rychlí, a tak máme jen dvě rozmazané fotky. Co mě ale překvapilo, byla jejich velikost asi jako půlka Safiry. Chvíli jsme váhali, jestli to nejsou přerostlí syslové, ale při úprku je prozradil placatý ocas. Italští bobři už si mysleli, že budou mít k podvečeru klid, protože nikde žádní turisti nebyli, jen dva Češi, kteří je vyrušili ze sněmu.
Pokračovali jsme rozbahněnou cestou přes bystřinky dolů až jsme dorazili k našemu oblíbenému swampišti (co by to bylo za dovolenou, abychom ani jednou nenarazili na bažinku). Snažíc se ji přeskočit suchou nohou to dopadlo dle očekávání – při jednom skoku mi to sklouzlo, a pak jsem měla sexy zabahněné nohy až téměř po kolena. Naštěstí mám výborné boty, a tak jsem téměř v suchu mohla pokračovat dal.
Cílem naší večerní procházky byly staré zákopy z první světové války. Upřímně nemám tyto místa vůbec ráda, protože mám vždy niterní potřebu si představit co tu vojáci zažívali, jak jim bylo, a co cítili – takový obrovsky nával emocí, které tu trápily stovky nebo tisíce lidí… Nemám je ráda, ale někdy je dobré je vidět, vidět tu realitu a pocítit tu nesmyslnost války. Žádnou fotku nepřiložím, protože tahle místa už z principu nefotím. Nechápu totiž turisty, jako například když jsme byli na plážích v Normandii, kde se vylodilo a umřelo tisíce vojáků, jak pak někdo může přijít, vyfotit si to, chlubit se tím kde byl, a nedej bože si udělat na takovém miste selfie. To, že tam člověk je, by mělo byt o pokoře, pietě a prožití. Ale změňme téma.
Zákopy byly velmi zachovalé, nahromaděné valy z kamenů, které byly na opravdu strategickém miste, kde jen odvážlivec by zkusil vybíhat do prudkého kopce. Bylo zde zachováno i zázemí v podobě malých přízemních domečků štábu, nemocnice, kuchyň. Dokonce tu bylo i místo zpevněné dřevěnými kulány, kudy se dalo projít, část opevnění byla pobořená a zpevněná příčníky, kudy jsme museli opatrně prolézt abychom nic nepoškodili. Pro představu si můžete vybavit scény z filmu 1917.
Cesta zpátky už byla mírnější, mračna se začaly rozpouštět a odkrývat nám krásné, do té doby schované výhledy do údolí na obou stranách passa. Jelikož už bylo pozdě, měli jsme docela hlad a moje zabahněné oblečení potřebovalo okamžitý zásah „pračky“, vydali jsme se zpět do hotelu, doufajíc že zítřek nám přinese už konečně krásné italské počasí.
