Je krásně, blankytně modrou oblohu zdobí několik bílých beránků. Dočkali jsme se! Můžeme konečně zažít ty krásné Dolomity, do kterých je tolik lidí zamilovaných. Počasí vyšlo perfektně a dnešním cílem měla být chata na Piz Boe. Rychle jsme sbalili to důležité a vyrazili na cestu, abychom stihli první lanovku. Do serpentýn z Arabby jsem chytila zručného Itala a tak jsme oba sportovnějším stylem vyšplhali na Passo Pordoi, a i jízdu jsem si opravdu užila. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti a rozeběhli se na lanovku.

Za chvilku jsme už dýchali čerstvý vzduch ve více než 2900 metrech. I přes početnou skupinku turistů nás ohromilo krásné ticho. Byli jsme trochu překvapení vrstvou čerstvě napadeného sněhu. Ale ono to bylo jasné, protože večer v údolí pršelo, takže tady padal sníh. Bylo ale nádherně. I když byl všude sníh, krásně svítilo sluníčko a nefoukal vítr, takže bylo neskutečné teplo (8 stupňů bylo na parkovišti). Nevzala jsem si ani čepici a to už je co říct. Výhled do okolí přímo ze zastávky byl neskutečný. Viděli jsme krásně celé Dolomity. Teda až na Marmoladu, se kterou máme asi trošku komplikovaný italský vztah. Takže v době, kdy se všechny vršky pyšnily a honosily svou krásou, ukazujíc ji všem na obdiv, Marmolada dělala drahoty a pokoušela se mimikry splynout s mrakem, který kolem ní letěl. Foto níže je vypovídající.

Cílem naší cesty byla chata na Piz Boe a krásny výhled z ní. Vydali jsme se trošku brodíc se sněhem po cestě, na níž jsme dělali první stopy, než jsme došli do prošlapaných uliček od turistů, kteří stihli úplně první lanovku. Šli jsme po kamenech pokrytých sněhem a zejména při sestupu k první chatě to nepříjemně klouzalo. Pak nás čekala krásná planina, ze které byl pěkný výhled na vnitřní masiv Sella Rondy. Zanedlouho nás čekaly první serpentýnky, ve kterých jsme měli vystoupat to, co jsme sklesali. Šlo se hezky a při pomyšlení na své výkony v předchozích dnech jsem měla radost, protože jsme svým tempem doháněli a předbíhali turisty, a ani se i přes stoupání nezadýchali.

Dorazili jsme až k úpatí Piz Boe, kdy začala být cesta náročnější a sníh ji komplikoval. Když jsme se rozhlídli okolo po ostatních turistech, museli jsme zhodnotit, že na výstup nemáme úplně nejlepší vybavení. Máme sice dobré pohorky, ale ve strmém svahu to na sněhu klouže. Téměř všichni měli hůlky, někteří i hřeby na botech, aby se jim dobře lezlo. O kousek dál postávali obdobně vybavení němečtí turisti jako my, kteří když nás zahlédli, přišli se pobavit, jestli to nahoru zkusíme nebo ne. Chtěli jsme to zkusit, oni to vzdali a otočili to zpět k lanovce. Dušan si však již v tu dobu nasadil brouka do hlavy, že jedna věc je to vyšplhat ale druhá slézt, a tak začal vždy, když jsme narazili na těžší úsek, lamentovat.

Nejdříve nás čekaly na skále lana a ocelové stoupáky, které jsme hravě překonali. Za touto skalou mělo být místo rozhodnutí, jestli jít dál nebo ne. Mě se šlo překvapivě moc hezky a cesta sněhem mě bavila. Ale Dušan začal váhat. Když jsme měli za sebou více než dvě třetiny výstupu nahoru, cesta se výrazně zhoršila a člověk spíše lezl po čtyřech, než-li šel, Dušan se rozhodl nepokračovat. Sama jsem samozřejmě nešla, jsme tam dva a když někdo nemá z něčeho dobrý pocit, respektuju to (i když zkusila jsem ho přemluvit- byla to velká škoda to vzdát takhle těsně před vrcholem).

Otočili jsme se a opravdu jsme se místy ne moc kontrolovaně klouzali dolů, ale i přesto si myslím, že bychom výstup a následně sestup zvládli. Za odměnu dostal Dušan ode mě pár sněhových koulí za krk. Musíme na příště dokoupit vybavení, rádi bychom se sem oba vrátili. Protože nechat se zaskočit podruhé by byla ostuda. Cestou zpět nás i přes nedokončený výstup čekaly perfektní výhledy a krásná panoramata. Postavila jsem si malého sněhuláka a dala ho na okraj skály, aby si taky mohl užít krásný výhled. Zanedlouho potom jsme si všimli, že se u něj začali fotit ostatní turisti. Po cestě jsem si ještě vyšvihla jednoho andělíčka na památku a už jsme se skoro blížili k lanovce zpět. Užili jsme si ještě krásné výhledy na serpentýny vedoucí k Passo Pordoi a vyrazili dolů, abychom ještě využili maximálně krásného odpoledne.

Po cestě zpět do Arabby jsem si užívala krásné serpentýnky dolů, když jsem dojela dva velmi pomalu jedoucí Italy. Chtěla jsem je předjet před jednou serpentýnou, vše jsem si bezpečně naplánovala, tak abych byla rychle před nimi, ale… když jsem vyrazila, začal mě Ital přede mnou blokovat a dostali jsme se do velmi nepříjemné situace. Oba jsme vjížděli zároveň do serpentýny, a když jsem se chtěla vrátit zpět za něj, zabrzdil a zablokoval mě v ní. Samozřejmě pak z protisměru vyjíždělo auto, a tak jsme se téměř všichni tři zastavili a zablokovali cestu. Prostě ach jo. Kdyby mě nechal, vše bylo v pořádku ale takhle jsme se všichni zbytečně ohrozili. Proste naprosto zbytečně (i z mé strany). Na dalším úseku (dlouhém a přehledném) jsem ho předjela, abych si mohla aspoň trošku užít zbytek krásných serpentýn do Arabby. Samozřejmě mě pak po cestě vytroubil a problikal. Raději no comment. Obecně italský styl řízení auta je velmi zvláštní.

Trochu rozhozena nepříjemným zážitkem ze serpentýny jsme dorazili k lanovce na Cinque Torri. Po krátkém výjezdu jsme se dostali do krásného skalního města plného horolezců. Obešli jsme si kolečko po červené značce. Sluníčko stále krásně svítilo a my jsme se jím při ťapání nechali vyhřívat. Na konci stezky, která vedla dokola jsme opět dorazili k zákopové časti z první světové války, kdy jsme vystoupali úzkou uličkou tesanou do skály. Stále bylo ještě relativně dost času, a tak jsme se rozhodli pro další výlet.

Vystoupali jsme několik zatáček na Passo Falzarego, ze kterého jsme lanovkou z roku 1861 (kabina ale vypadala z 60. let dvacátého století) vystoupali na horu Lagazuoi. Byli jsme opět ohromeni krásným výhledem. Vylezli jsme na nejvyšší vrcholek masivu, kde se nám otevřely další krásné pohledy. Nakonec jsme ještě sestoupali trochu níž a vlezli do tunelu, který vykopali vojáci opět za první světové války. Úzké chodbičky jsme si museli osvětlovat čelovkami a já si musela sundat batoh, protože bych některými místy neprolezla. Připomněla jsem si, jak moc mi chybí jeskyně. Dušan měl v Dolomitech jednu ponornou vytipovanou, ale abychom se jednou zachovali jako dospěláci a né děti, museli jsme se oba shodnout, že pod vlivem událostí prudkých dešťů a sesuvů půdy v Dolomitech raději do jeskyně nepolezem.

Byl to nádherný den plný dolomitských krás, které provázelo po celý den sluníčko v doprovodu s azurovou oblohou. Z minulých potemnělých a dešťových dní jsme ale dnes zapomněli na jednu důležitou věc. Že horské sluníčko zejména v kombinaci se sněhem dokáže pořádně opálit. Samozřejmě jsme se ráno nenamazali. Krémy byly bezpečně schované v kufru na hotelu. Takže když byste mě teď viděli, tak byste se smáli. Celý obličej červený jen dva bílé fleky okolo očí, které zůstaly chráněné brýlemi. Takže vypadám jak typický lyžař vracející se z hor. Nyní oceňuji roušky, které zakrývají většinu obličeje. Nebude se mi tak nikdo moct po cestě smát. Jen když člověk pod nimi funí horky vzduch, spálený obličej docela bolí.

Plán na zítra, jak ochránit obličej před sluníčkem je jasný: obléknu kšiltovku, nasadím sluneční brýle a zbytek červeného obličeje zakryju rouškou. A bude 😀