Dnešní plán byl už dlouho jasný dopředu, Dušan se chtěl vydat na Tre Cime a vidět jednu z nejznámějších ikon Dolomit. Máme před sebou poslední dva dny v Itálii (nepočítám den na cestu zpět), a tak jsme se rozhodli raději cestu na Tre Cime podniknout v pátek, abychom se vyhnuli víkendovému návalu.
Sbalili jsme kufry, protože naposledy měníme hotel. Vyrazili jsme pryč po snídani, čekala nás zhruba hodinová cesta na místo. Bohužel provoz na silnici byl velmi hustý a na odbočku k Tre Cime jsme přijeli se značným zpožděním. Jelikož odbočkou s námi začaly odbočovat všechny auta jak před námi tak za námi, moc se mi nelíbilo, že dnešní krásný den strávíme v tlačenicích s ostatními turisty. Ale už jsme byli skoro na místě, a tak jsme se rozhodli držet původního plánu. Posledních několik kilometrů jsme poskakovali do kopce, který byl lemován auty na obou stranách všude, kde se dalo alespoň slušně zastavit. Už dopředu jsme se rozhodli, že dáme hříšné peníze za parkoviště nahoře před turistickou cestou, proto jsme parkování po cestě neřešili, stejně moc nebylo kam zastavit.
Příkladem divokých turistu snažících se zaparkovat, kde se dá, byl německý Mercedes GLS, který zaparkoval do prudkého rygolu u silnice. Když ale viděl, kde stojí rozhodl se odjet a málem se mu celé auto převrátilo. Naštěstí to vybalancoval, ale i tak vyjížděl s autem a přední kolo měl ve vzduchu minimálně půl metru nad zemí. Byla to opravdu divočina. Šouravým krokem jsme se propracovali asi po hodině jízdy ke spásně vyhlížené odbočce doleva, jenže po odbočení jsme se dozvěděli, že parkoviště nahoře jsou všechna plná a dál po silnici už byl zákaz vjezdu. To bylo necelých 9:30 ráno. Turistické peklo. Rozhodli jsme se, že nechceme strávit den jako na Václaváku, kde bychom se táhli s milionem turistů po stezkách až ke slavným Tre Cime. Utekli jsme pryč. Zbaběle.
Zastavili jsme po několika minutách jízdy, abychom se rozhodli, co s dnešním dnem – bohužel jsme záložní plán neměli a značná část dopoledne byla pryč. Nebyli jsme ale jediní, kdo se rozhodli odjet a tak byl provoz v okolí hustý ve všech směrech. To, co by nás lákalo ještě vidět bylo na druhé straně Dolomit a trávit další hodiny v hustém provozu se nám vůbec nechtělo. Bylo by to naprosto zbytečné a hlavně veliká škoda promarnit takto krásné počasí – nikde ani obláčku jen modro. Proto jsme zvolili nejbližší zajímavé místo za Cortinou, kde by snad mohlo byt méně turistu a menší blázinec.
Naší novou destinaci bylo Passo Giau – už když jsme se ale blížili serpentýnkami nahoru bylo podle odstavných parkovišť jasvé, že turisti (moře turistů) jsou dnes všude. Bylo to asi dané tím, že byl opravdu krásný den po dlouhé době, a tak si asi spousta lidi udělala prodloužený víkend. Na silnici jsme potkali nejvíc motorkářů za celou dobu, užívajíc ideálního počasí a krásných zatáček. Co bylo ale zvláštní, že spousta z nich na mě mávala a zdravila (nezávisle několik skupinek) – snad vytušili ze bych se taky projela, hned. Možná by ale byli zklamání, protože bych měla zájem jen o jejich stroj a je bych nechala čekat u krajnice, než se vrátím. Muhehe.
Dorazili jsme na passo a byli jsme rádi, že jsme našli volné parkovací místo. Vyrazili jsme na pěší cestu mezi dvěma průsmyky. Překvapivě s námi šlo několik skupinek lidí, ale postupně jak se terén zhoršoval, jejich počet se zmenšoval. Přelezli jsme spousty kamenitých překážek v příkrém svahu. Odměnou nám byly krásné pohledy do obou údolí mezi průsmyky. V dálce jsme mohli vidět i moji oblíbenou horu Coldai (třeba se na ni někdy podívám). Strávili jsme tu docela dost času, kochajíc se krásnými výhledy, nastávajíc atmosféru Dolomit bez davů a užívajíc si krásné teplo a ticho. Viděli jsme tu kvést krásné barevné kytičky (nebudu machrovat s jejich jmény, protože je neznám). A na jednom úseku cesty jsme viděli vyhřívat se desítky krásných motýlů, soukromě jsme si ji nazvali motýlí stezkou.
Když jsme se vrátili zpět na Giau, měli jsme ještě čas, a tak jsme se vydali na opačnou stranu do kamenitého labyrintu pod horou Ra Gusela. Skákání a zdolávání kamenů mě vždycky bavilo, takže jsem moc nešla po značené cestě, ale vytvářela jsem si svoji vlastní. Když jsem občas vylezla na opravdu veliký balvan, otevřel se mi vždy krásný výhled do okolí. Bavily by mě moc ferraty, jenže Dušan by do nich se mnou nešel. V labyrintu bylo opět krásné horské ticho, občas bzučící čmelák či včelka nebo vzdáleně brumlající motorky zdolávající serpentýny.
Po cestě zpátky do Cortiny jsme si užili se spoustou motorkářů a cyklistů serpentýny dolů. Bohužel však od rozcestí na Cortinu se na silnici objevil tricet centimetrů široký „had“ / pás, kterým silničáři opravovali silnici po celé délce cesty do města. Bohužel však tato oprava byla velmi nešikovně provedena, jejíž povrch byl pokazde trochu jiný (jednou vyboulený, propadlý nebo s ostrými přechody) a nebezpečně křižoval serpentýny. Zrovna jsem říkala Dušanovi, že pro motorkáře je ta cesta velmi nebezpečná, kdy za několik chvil poté vyjel motorkář ze serpentýny, had mu rozhodil kolo a málem motorku položil před auto před námi (naštěstí se mu to podařilo mistrně vybalancovat). Nikde na cestě nebylo žádné varování…
Dole v Cortině jsme neodolali a zašli si na naší první italskou zmrzlinu. Já si dala jahodovou a pistáciovou, Dušan čokoládovou a straciatellu – vzájemně jsme si je ochutnali a museli uznat, že všechny příchutě byly moc dobré. Takže zítra jestli někde narazíme na cukrárnu, tak určitě neodoláme a dáme si další kopečky. Večer po ubytování se v novém hotelu jsme se ještě šli projit k místnímu jezeru, kde nám po cestě dělala společnost hravá veverka.
Za námi je další krásný den v Dolomitech. Zítra nás čeká poslední – musíme pečlivě vybrat, kam se ještě všude podíváme.
