Ne, že bych uměla italsky, ale ať vám trošku objasním, proč jsem zrovna vybrala tento italsky citát. V překladu to znamená když hory volají, musím jít… Plán na dnešní den jsme dlouho diskutovali, variant bylo hodně, ale mě už od doby, kdy jsem viděla horu Coldai táhlo srdce k ní, a tak jsme zavrhli známá, krásná místa, a vydali se za „voláním“ na neznámou horu Coldai. Takhle podobně mě ve Švédsku volá Sarek, ale tam jsem se zatím bohužel ještě nepodívala.

Když jsme ráno rozhrnuli závěsy, čekala nás modrá obloha a ještě lepší téměř letní předpověď. Shodou okolností jsem se oblékla také celá do modré barvy, jediné co mi to rušilo, byly křiklavé oranžové boty. Aspoň mě záchranáři podle nich najdou, pokud mi někde budou viset packy nahoru 😀 Seběhli jsme na parkoviště a vydali se jednosměrkami směrem na Cortinu.

Kličkovali jsme a Dušan mi radil odbočit doprava, ale já si při včerejší procházce všimla zkratky kolem kostela, a tak jsem se jí vydala. Po odbočení jsme se úzkou uličkou pod kostlelem nechtěně dostali na místní bleší trhy, kde prodávali koberce, fajfky či staré vojenské vybavení. Místní běhali mezi stánky, a já si to suverénně mířila kolem nich. Pořád jsem doufala, že přes toto parkoviště projedu. Nakonec jsem se dostala k výjezdu, ale ten byl zahrazený policejním autem, musela jsem chtě nechtě auto otočit a projet znovu mezi stánky. Jenže úzká ulička už byla zahrazená zákazem vjezdu, který tam musel dát někdo chvíli potom, co jsem projela. Nakonec jsme odbočili do toho prava, co říkal Dušan poprvé 😀

Cestou na Cortinu jsme viděli krásný východ slunce, který trošku zpozdil obrovský masiv, a tak i po osmé hodině jsme mohli zažít ten krásný okamžik, kdy se první sluneční paprsky přehoupnou přes hřeben hor a začnou postupně osvětlovat kousek po kousku údolí pod ním. Aby té romantiky nebylo málo, nad Cinque Torri byl vidět měsíc téměř v úplňku a s vycházející sluncem z protější strany kouzlil úžasné pohledy. (lepsi foto nemam)

Za necelou hodinu, kdy jsme po cestě potkali vrtulník stahující dřevo z lesů, jsme dorazili na místo výjezdu lanovky, která nám měla pomoci se zdoláním prvních výškových metrů. Nasedli jsme na první lanovku, ve které jsme se poučení z předchozích dnů poctivě namazali opalovacím krémem. Zanedlouho nás čekalo krátké přeběhnutí na druhou lanovku, ze které jsme se vydali zdolat několik stovek výškových metrů až k jezeru Coldai.

Vyrazili jsme svižným krokem až jsme se dostali k chatě na úpatí hory. Čekal nás kamenitý výstup plný serpentýnek a kamenných překážek. Na začátku jsme měli hodně sil, a tak jsme využili několika poměrně strmých zkratek, abychom si urychlili cestu nahoru. Poslední velmi prudká zkratka nás zafuněla natolik, že nás předběhli turisti, kteří šli delší a pomalejší serpentýnou, proto jsme se dál rozhodli pokračovat po standardní cestě, protože zkratky už nepřinášely žádný benefit. Cestou jsme se několikrát zastavili, abychom se rozhlédli po krásném výhledu do okolí.

Dorazili jsme až k vrcholové chatě, kde k jezeru zbývalo ještě pár metrů freestylovou cestou. Abyste měli představu co tím myslím, když byste si představili chodbičky v termitišti vedoucí do kopce, přerušované občas poházenými kameny, tak tak nějak vypadala cesta posledních pár metrů k jezeru. Každý šel prostě podle svého a snažil se v bludišti cestiček najít tu nejoptimálnější. Po cestě jsme ještě narazili na horskou studánku s průzračnou vodou na občerstvení.

Nahoře nás čekal krásný výhled na modrozelené jezero a v dálce panorama téměř celých Dolomit. Míst, kde jsme strávili několik posledních dní – viděli jsme masiv Sella Rondy, Sasso Luongo i Marmoladu z netradiční strany. Výhled byl ještě podtržen rozhledem do údolí a pohledem na město Alleghe s jeho jezerem. Seběhli jsme dolů k jezeru Coldai, jehož voda byla neuvěřitelně teplá. Čekala jsem, že jezero ve 2150 metrech bude studené, proto mě ani nenapadlo si vzít s sebou plavky. Bohužel na vymýšlení nějakého jiného způsobu, jak se vykoupat, tam s námi bylo moc dalších lidí. Škoda.

Vybírala jsem si skalní a kamenité cesty a úzké průrvy na sestup k jezeru, ale šla jsem takhle sama. Dušan suše prohlásil, že není žádnej kamzík a že jde okolo. Na ferratu ho asi nedostanu. Mě prosté kamzíkování baví. No o to víc času jsem pak měla na kochání se okolní přírodou, než za mnou tím svým obcházení dorazil. Při jednom takovém čekání jsem trošku znejistěla, jestli ta hora, kterou jsem tenkrát z dálky viděla byl Coldai. Nacházeli jsme se v údolí mezi Coldai a Civettou. Trochu mě ale ještě rozhodil svoji plošinou Monte Pelmo. Ten mi ale moc do cele skládačky nehrál. Musela jsem rozklíčovat svoji lásku k hoře Coldai. Postupně jsem podle tvaru a zbarvení Pelmo vyloučila. Ale pak jsem nevěděla, co s těmi dvěma. Když jsem si představila, že jsem se na ni koukala včera směrem z passa Giau, došlo mi, že moje zamilovaní bude totiž trošku složitější. Jde totiž rovnou o zakoukání se do dvou hor zároveň, jedna plošší část patří Coldai a druhá příkřejší Civettě. Společně vytváří naprosto dokonalou horu, dokonalý pár Coldai a Civetta.

V údolí mezi mýma dvěma nejoblíbenějšíma horama, které spojuje jezero ve tvaru srdce, jsme strávili krásné „doodpoledne“. 🙂 Bylo by to skoro na pohádku, kdy se Coldai bezmezně zamiloval do Civetty, chtěl jí navěky projevit své hluboké city a daroval jí tajně své srdce v podobě horského jezera. Jelikož jejich láska byla tajná, tak tvar srdce byl vidět pouze, když se Civetta podívala směrem ke svému milovanému Coldai. 🙂 (to jsem si ted samozřejmě cele vymyslela, ale to srdce tam z pohledu Civetty opravdu je 😉 )

Sluníčko krásně svítilo a já neodolala a proletěla jsem se trošku po okolí s dronem. Pomalu jsme se chystali k odchodu, abychom stihli poslední lanovky do údolí a před odchodem jsem si vyměnila kšiltovky – černou za moji novou žlutou. Bylo to nejlepší rozhodnutí. Celou cestu nahoru jsem si pekla hlavu v černé, ale žlutá samozřejmě nepohlcuje tolik tepla, tak jsem v ní měla parádní komfort na kamenitou cestu zpět. Že mě to nenapadlo dřív. Ale znáte to, když je někdo zamilovaný a slyší jen toužebně volání, rozum jde stranou.

Cesta dolů nám dala docela zabrat, po kamenech se nešlo nejlíp a spousta z nich byla uvolněných, a tak jsme museli dávat velký pozor, abychom žádný neskopli dolů na turisty pod námi. Když mluvím o turistech, Coldai s Civettou budou velmi oblíbené mezi místními, protože jsme v davech, které se řítili nahoru, slyšeli téměř výhradně italštinu – to jsme si pak potvrdili i na parkovišti, na kterém stály jen italské poznávací značky.

Po cestě do hotelu jsme jeli zase přes passo Falzarego, kde jsme potkali davy na motorkách a kolech. Konečně jsem se dočkala a na silnicích jsem viděla velké množství Ducatek. Do té doby jich tu bylo opravdu málo, ani to nevypadalo, že bysme byli v jejich rodné Itálii. Asi se konečně Italové rozhodli oprášit své Ducati po pracovním týdnu plném zanedbávání a šli svoje miláčky trošku provětrat a dopřát jim špetku sluníčka. Viděla jsem Monstříky dokonce i ve výročních edicích, krásné Panigale 2019-2020, a dokonce i nového Streetfightera (nahatá Panigale), ze kterého jsem měla na fotkách smíšené pocity, ale naživo je to velice zajímavý stroj a ten zvuk…

Dnešní krásný letní italský den jsme zakončili výbornou kopečkovou zmrzlinou. Zítra nás čeká cesta zpět a v pondělí návrat do pracovní reality. Snad se sem ještě vrátíme.