Probudili jsme se do chladného téměř podzimního mlžného dne. V Británii nemají povinnost na silnici ve dne svítit, ale potom co v mlze potkáte kompletně nesvítící auta, může člověk jen zakroutit hlavou a sundat nohu z plynu. Odpoledne jsme měli zamířeno na trajekt, který nás doveze na severní britské ostrovy Orkney. Po cestě na loď jsme měli namyšlených několik zastávek, ale už díky opravdu nevlídnému počasí bylo jasné, že budou jen velmi krátké.
V nedalekém městě Thurso jsme si namysleli první zastávku u zálivu, jež skrýval torzo původního hradu včetně opevnění. Dostali jsme se do nejstarší části města, kde bylo vše stavěno jen z jednoho materiálu – placatých skotských kamenů. Plánovali jsme prohlídku zříceniny, ale když jsme se podél pobřeží dostali blíže, zjistili jsme, že všechny vstupy jsou zazděny do výšky čtyř metrů. Nebyla tedy možnost se tam podívat (příště musíme brát na dovolenou lano s hákem. 😉 )
Další zastávkou měla být krátká pobřežní procházka s vyhlídkami, kterou jsme ale museli zrušit, protože kvůli husté mlze by nebylo nic vidět. Museli jsme tedy lehce změnit směr, kdy jsme se dostali do oblasti s velmi zajímavými travními kopci, které vyrostly na písečných dunách. Tráva tu byla na Skotsko nezvykle vysoká i přes přítomnost pasoucích se ovcí. Asi jim tehle druh moc nechutnal. Za dunami se skrývaly nekonečné pískové pláže, které omývalo ledové moře.
V mlze jsme pokračovali dál a naštěstí jsme v ní neztratili správný kurz, a tak jsme bezproblémově našli i nejsevernější cíp pevninské Velké Británie. Místo nese jméno
Dunnet Head a má být nejbližším výhledovým místem k severním ostrovům. My jsme ale bohužel neviděli nic kromě výhledu na blízký maják kvůli nízké viditelnosti.
Krátce jsme se také podívali na Castle of Mey. Už od příjezdové cesty, která byla lemovaná vzrostlými olšemi, jež vytvářeli velmi zajímavý tunel, bylo znát, že tentokrát míříme k opravdovému skotskému obydlenému hradu. Zatím kamkoliv jsme ve Skotsku zamířili, jednalo se jen o zříceniny tvrzí a držav. Neopuštěné hrady by tu člověk jen stěží našel. Mey je v Británii velmi populární, možná taky díky přímému spojení s královskou rodinou. Castle of Mey totiž v roce 1956 koupila sama královna matka a zrenovovala ho do současné podoby.
Čas se nechýlil k odjezdu lodi, a tak jsme zamířili do přístavu odkud vyráží trajekt na Orkney. Abychom si zkrátili čekání, zašli jsme se trochu ohřát k hrníčku horké instantní čokolády. Po prvních doušcích jsme zavzpomínali na včerejší úžasné Cocoa Mountain – horkou čokoládu, kterou jsme si dali přímo ve skotské čokoládovně. Tuhle zastávku nám místní doporučovali už stovky mil předem, hned potom, co jsme zmínili, že jedeme na Orkney. A opravdu tak jak nám všichni mlsně popisovali: rozpuštěná vrstva čokolády na okraji hrnečku se velmi dobře doplňovala s tekutou částí – prostě dobrota, která se musí vyzkoušet.
Po dopití teplého hrníčku jsme se nalodili na rychlotrajekt, který byl tak přecpaný osobními auty, že vždy musel před parkováním vylézt ven spolujezdec. Pak se dokonce čekalo až auto opustí i řidič, tak aby se mohlo další auto nalepit na jeho zrcátko. Cesta byla na otevřeném moři houpavější kvůli prudkému větru a tedy i větším vlnám. Jen co jsme ale opustili nejbližší skotské vody, začalo se postupně vyjasňovat a mlhu s ošklivým počasím jsme tedy nechali zdárně za námi. Mohli jsme se tak jít podívat i na horní palubu trajektu a nachytat trošku tepla a světla, které nám po celý den chybělo. Zahlédli jsme i potápějícího se tuleně, který nám naznačoval, že v následujících dvou dnech na Orkney nás čeká spousta zážitků.
