Plány na dnešní den byly veliké, protože se nacházíme v okouzlující oblasti Glen Coe, kdy člověk neví, kam se dřív vydat na hezkou tůru. Už včera jsme nakoukli do neskutečně krásného údolí, jež uprostřed protíná silnice, nad kterou se po obou stranách tyčí majestatné hory. Dnes to měl být opět náš hlavní cíl. Jedinou překážkou pro nás mohlo být jen počasí.

Hned brzo ráno jsme sedli do auta, abychom toho stihli co nejvíce, ale bohužel po pár mílích jsme museli zapnout stěrače. Ráno jsme se na cestu vybavili dobře – vzali jsme si vše nepromokavé, tak abychom byli v teple a suchu po celý den. Když jsme se blížili k údolí, špičky hor byly zahalené nízkými mraky, takže jsme se pomalu v duchu loučili s krásnými vyhlídkami z jejich vrcholků. Nechtěli jsme se ale smířit s tím, že počasí nad námi vyhraje, proto jsme se rozhodli nejdříve zajet nakoupit zásoby do nedalekého města s nadějí, že se počasí umoudří.

Když jsme vraceli zpět k horám bylo už jasné, že dnes už lépe nebude. Hory byly zachumlány v mračné mlze, která jen lehce měnila barvu z černé až po světle šedavou. Nejsme ale z papíru, abychom se zalekli deště 🙂 S malými úpravami jsme se rozhodli, že podnikneme několik výšlapů, ať je počasí jaké chce.

První krátkou procházkou byla Hagridova chaloupka. Po vyběhnutí malého kopečku jsme se ocitli na místě, kde byla postavená Hagridova chýše. Reálně však filmaři využili místa pouze k natočení prostředí a dům pak do scenérie přidali pomocí triků. Ale i přesto, když se člověk zadíval do lesa vedle imaginárního Hagridova příbytku, okamžitě si vybavil scénu, jak do téhož lesa Hermiona odvádí Klofana.

Další zastávka byla na úpatí jedné ze Tří sester, která se od nedalekého potůčku tyčí do necelých 1100 metrů. Strmost svahů, které jsou kompletně pokryté zelení, jsme pouze obdivovali z vyšlapané cesty zespodu. Počasí se totiž trošku zbláznilo. Prudký vítr ve Skotsku způsobuje nechvalně známý horizontální déšť, který s sebou přinesl nejen rozstříštěné kapky vody, ale i malé kroupy. Utekli jsme se schovat do auta a s poslední nadějí na trek jsme popojeli o kus dále (třeba se počasí umoudří).

Po cestě jsme opravdu potkali sluníčko, které společně s padajícím deštěm vykouzlilo krásnou duhu. Naším cílem mělo být Ztracené údolí. Sotva jsme udělali pár kroků spustila se ohromná průtrž, ale skálopevně jsme pokračovali dál. Zaplavená cesta byla vydlážděná kluzkými kameny, takže jsme museli zvažovat každý krok a postupovali jsme velmi pomalu. Suchou nohou jsme překročili pouze horskou říčku ale všude jinde jsme se plácali v několika centrimetrech vody. Jakmile jsme začali šplhat nahoru, změnil se ráz krajiny. Už nás neprovázela všude přítomná zelená, ale tmavě šedá patřící skalám, které lemovaly vstup do údolí. Po cestě jsme narazili i na malou feratu a dobrodružné skákání z kamene na kamen u rozbouřené řeky. Dokonce překvapivě jsem si přišla na své i já, protože jsem zcela náhodou objevila vstup do malé jeskyně, kam jsem samozřejmé hned vlezla.

Fyzicky náročnější výstup nás odměnil krásným pohledem do údolí, ktré bylo kolem dokola ohraničené horami. Na chvíli se trošku vyčasilo, takže jsme se rozhodli zalítat si s dronem a zdokumentovat stovky malých vodopádů vzniklých právě kvůli velkým dešťovým srážkám. Toto rozhodnutí bylo málem pro dron osudné, protože při průletu okolo skal došlo k nenadálé interferenci a s dronem jsme ztratili komunikaci. Chvilku jsme přemýšleli, co budeme dělat a hlavně, kde budeme dron v obrovském údolí hledat, protože po přerušení komunikace jsme ho ztratili z dohledu. Naštěstí jsme zanedlouho slyšeli typické droní bzučení nad hlavou – dron se vracel domů.

Po cestě zpátky jsme zvolili jinou trasu, chtěli jsme se totiž vyhnout kluzké skále, která byla v prudkém dešti neslézatelná. Šli jsme po vrstevnici, která nás odměnila krásným výhledem na okolní hory, jejichž čepičky sem tam skrývaly neroztátý sníh. Důkazem absolutního klidu byla společná procházka s červeno-hnědým sudopytníkem (nevím co byl zač), jenž si sem tam poskočil pro radost. Závěrem musím říct, že testeři nepromokavého oblečení by z nás měli radost a kromě absolutně promáčených bot, do kterých nateklo vrchem, jsme byli krásně v teple a suchu.