Dobře tomu, kdo si postupně neukládá své koncepty – jelikož jsem jednu kompletní verzi nenávratně omylem smazala, budete dál číst druhý pokus…
Dnes máme poslední možnost se rozloučit se skotskou vysočinou. Nacházíme se na východním kraji Národního parku Cairngorms, který v sobě skrývá pět nejvyšších britských hor. Tou úplně největší je Ben Macdui s 1309 metry. Pro naši rozlučkovou tůru jsme si vybrali o něco dostupnější kopeček Cairn Gorm s necelými 1250 metry, který se nachází na okrají pohoří. Už po cestě nám bylo jasné, že největší výzvou pro nás bude počasí.
Po vystoupání několika serpentýn jsme dorazili na obrovitánské parkoviště zhruba v polovině naší cílové nadmořské výšky. Zaparkovali jsme v zákrytu hory, v místě odkud v zimních měsících jezdí lanovka a rozváží vášnivé lyžaře po několika pěkných sjezdovkách včetně free ride zóny s prašanem. Parkoviště bylo ale nyní poloprázdné, potkali jsme se tu jen s několika dalšími nadšenci. Jelikož byl dnes nejstudenější den, který jsme ve Skotsku zažili, zachumlali jsme se do svého nejteplejšího oblečení. Dokonce i Dušan si vzal rukavice a čepici, což byla pro mě jednoznačná zpráva, že je zima.
Vydali jsme se hezkou cestičkou směrem k vrcholku a začali lézt postupně nahoru na horu – čekalo nás spirálovité stoupání, kdy jsme byli zvědaví, co nás čeká za rohem. Za rohem, který nekončil. Začalo výrazně nárazové fučet a silný vítr přinesl i mrak, který se usídlil na špičce našeho dnešního výstupu, z něhož jsme se měli kochat úžasnými výhledy na sousední hřebeny, na kterých stále částečně zůstával sníh.
Pokračovali jsme dále, ale počasí se začalo výrazně zhoršovat. Začalo pršet – na vítr, déšť i nižší viditelnost jsme si zvykli, co ale pro nás bylo nové byla zima s necelými šesti stupni nad nulou. To pro nás dnes bylo smrtelnou kombinací. Takže jsme se otočili a sw sklopenou hlavou, že dnes nad námi hora zvítězila jsme se vydali zpět na parkoviště. Dole jsme se ještě chvíli zdrželi, když jsme viděli další skupinku, která vyrazila chvíli před námi. Také vzdali. Trošku smutní, že naše rozloučení nebylo takové, jaké jsme chtěli, jsme sedli do auta a vyrazili k pobřeží.
Mraky se cestou v nížinách protrhaly, ale v horách zůstaly. Po očku jsme sledovali ve zpětném zrcátku hrozivý tmavý mrak, který se zasekl mezi vrcholky národního parku. Krátkou zastávkou smětem k pobřeží nám byl největší odlévaný most v Británii, jehož konce zdobí pár věžiček. V nedaleké rybářské vesničce nás čekal ještě kamenný útvar. Ve spleti prošlapaných cestiček jsme našli tu správnou mířící k Bow Fiddle Rock – jehož vrcholek oblítává hejno uchechtaných racků. S útesem si hraje již celá staletí vítr a mořská voda, jež jej dosochali v umělecké dílo, které má dnes podobu slona, který nabírá mořskou vodu chobotem.
U pobřeží jsme se ještě zdrželi – u zříceniny útesového hradu Findlater, kterou jsem měla možnost si prolézt ve všech třech patrech jako prolízačku. Dušan se bezpečně neprotáhl nejužším místem u zborceného schodiště, a tak jsem spodní patro prozkoumávala sama. Po zdolání úzkého průlezu se přede mnou otevřelo několik místností s úžasným výhledem na rozbouřené moře skrze napůl zborcené stěny. Cestou zpátky jsme se trošku zdrželi, a tak jsme vyrazili na poslední bod dne se zpožděním.
Dufftown samozvané hlavní město whiskey máme, co by kamenem dohodil, a tak jsme se rozhodli, že navštívíme nějakou destilérku i my. Po cestě se dokonce nachází Malt whiskey trail, kde je možné navštívit celkem devět výroben whiskey (ve Skotsku jich je více než sto dvacet). Vybrali jsme si tu jedinou, která měla ještě otevřeno. Už dle americky vypadající vstupní kované brány bylo jasné, že jsme se dostali o velmi prosperující továrny na nápoj života, jak tomu místní říkají. Jednalo se o The Macallan, jež před nedávnem přestavěla komplet svoji výrobu a postavila si zbrusu nové prostory. Dokonce si pro příjezdový adrenalin nechali postavit STR silnici s pravoúhlými zatáčkami, za které nevidíte (později se pak dozvíte, že to je jednosměrka 🙂 ). Výrobní budova má velmi moderní tvary, tak jako kdyby ji navrhl Kaplický a nebojí se spojení tradičního likérnického řemesla s minimalistickým moderním přístupem.
Bohužel jsme se mohli nakouknout jen do návštěvnického centa – exkurze do výroby už neprobíhaly. Ale přesto jsme přes obrovskou skleněnou příčku viděli výrobnu whisky, která spíše vypadala jako přípravna NASA pro start raketoplánu než palírna. O to více jsme dostali chuť se podívat do nějakého malého „domácího“ podniku, kam bysme mohli zamířit v následujících dnech. Cestou zpět jsme projeli neuvěřitelně velké sklady, kde jsou skladovány tisíce sudů určené pro desetiletá zrání, při němž se ladí ta správná chuť pálenky.
Zanedlouho jsme se ocitli u našeho ubytování, zaparkovali na štěrkovém parkovišti a po vstupu do haly, jsme dostali do ruky klíče visačkou nesoucí název pokoje, kde strávíme další noc – jméno pokoje je Macallan…
