Už jsme si docela zvykli i na skotský přízvuk, i když popravdě občas člověk úplně napoprvé nechytí správný význam. Ale když zapojíte svoji fantazii, lze si věty briskně dokreslit do správného významu. Přízvuk sám o sobě nás ale hodně baví a občas si vybavíme vtipná videa z YT (například to výtahové s patrem 11 čti [e’leven]).

Dnešní den jsme si rozdělili spravedlivě – dopoledne patřilo Dušanovým vodopádům a odpoledne mojí jeskyni, na kterou jsem se už neskutečně těšila. Ráno jsme se vydali k prvnímu z celkem tří vodopádů, ke kterému vedla silnice přes pastviny. Samozřejmě pasoucí ovečky mezi loukami migrují a neřeší, jestli na silnici jede auto nebo ne. Může se tak lehce stát, že vás zničeho nic ze všech stran obklopí obrovské bečící stádo a vy se ocitnete v ovčí pasti. Většinou na pastvě s ovečkami běhají i psi, kteří jsou schopní stádo odvést zpět. Po vysvobození z ovčí vlny jsme se dostali k vodopádu, který byl prudkým zakončením horské říčky, tekoucí po osm set metrů dlouhém svahu.

K druhému vodopádu jsme si dali menší výšlap rozbahněnými cestičkami, kdy jsem si opět zapomněla přezout správné boty, a tak už mám špinavý i svůj třetí (poslední) pár bot. Dorazili jsme k pěknému rozhledovému bodu, ze kterého byl vidět téměř celý třicetimetrový vodopád Eas Mor. Posledním z trojice byly Vílí vodopády s jezírky a zajímavě vymletým kamenným korytem, kde voda opracovala kameny do elegantních vlnitých tvarů. Zajímavé a velmi pohodlné pro chůzi byly okraje kamenné cesty, které byly ideálně podmáčené podzemní vodou – když jste šli, připadali jste si, že jdete po měkké mechové cestičce, aniž byste se někde bořili či propadali.

Jelikož jsme měli ještě chvíli času před ideálním vstupem do jeskyně, rozhodli jsme se navštívit přímořskou zříceninu hradu Dunscaith. Na hradě měli asi kdysi dávno padací most, protože abychom se na něj dostali, museli jsme balancovat na přístupové římse. Prohlídku zbořeniny jsme ale museli zkrátit, začal nám docházet čas. Jízda autem nám totiž zabrala více času než jsme plánovali, na silnici byly nepřehledné až dvaceti procentní stoupáky a padáky. Takže cesta zpět k jeskyni vzdálené několik desítek kilometrů musela být zajeta v rekordním čase.

Jeskyně se velmi dobře skrývala před turistickým ruchem a není možné ji najít v běžném průvodci. Jedná se o skrytý drahokam ostrova Skye o kterém ma povědomí jen málokdo. Velmi důležité je přesné naplánování její návštěvy a sledování přílivu. Jeskyně totiž bývá při maximální hladině moře potopena pod zhruba čtyřmi metry vody. Takže když se podcení správné načasování, může být člověk snadno lapen do pasti. Já jsem přirozený improvizátor, ale v tomto případě jsem udělala vyjímku a neobvykle jsem se pustila do plánování.

Pro návštěvu jeskyně je ideální okno dlouhé hodinu až hodinu a půl. Chtěli jsme ji ale navštívit s dostatečnou časovou rezervou, a tak jsme se domluvili, že do ní vlezeme ještě v době odlivu – nebude do ní možný suchý přístup. Oblékli jsme si neopreny a vydali se na cestu. Příchod k jeskyni vedl přes bujně zarostlá místa na okraji malého lesíka. To bylo velmi povzbudivou známkou toho, že ji moc lidí nenavštěvuje. Překonali jsme poměrně strmý sešup útesem dolů, kde nás čekala přímořská ostrá skaliska, přes které jsme se snažili co nejrychleji přelézt směrem k jeskyni. Jen pro představu, kameny měly na výšku několik metrů, takže by se dalo spíše mluvit o kamenolezení. Bez problémů jsme zvládli i kluzkou část kraje útesu s nanesenými řasami. Poslední etapu přímo k jeskyni jsme museli mořem – naštěstí v neoprenech nám připadalo docela teplé. 🙂

Už z dálky jsme viděli obrovský vstup do jeskyně s kapající vodou z okolního skalního masivu. Hned za vstupem byly dva vlezy do jeskyně Spar. Dušan se rozhodl jít vstupem vpravo, mě se líbil ten více vlevo. Po chvíli jsem se musela opravdu zasmát, protože Dušan se musel brodit až po kolena v bahně, aby zjistil, že napravo umístěná jeskyně po deseti metrech končí. Proto jsme dál pokračovali společně levým vchodem. Před námi se objevila úžasná krápníková chodba pokračující zhruba dvacet metrů strmým výstupem nahoru přes krápníkový vodopád.

Cesta nahoru, jež byla pokrytá krápníkovou strukturou s tenkým filmem tekoucí vody, vůbec neklouzala, a proto se po ní dalo komfortně vylézt bez jakéhokoliv jištění. Po zdolání krápníkové stěny se před námi objevila obrovská místnost ozdobená barevnými stalagmity a stalaktity. Všude okolo kapala vápencová voda, která už po stovky let vytváří tato neskutečná podzemní díla.

Chodba dál pokračovala ke křišťálově průzračnému podzemnímu jezírku. To jsme se samozřejmě rozhodli přebrodit, i když jsme věděli, že bude naplněné velmi studenou vodou. Co bylo ale nejvíc zrádné, byla samotná hloubka jezírka. Když se totiž koukáte skrze velmi čirou vodu, nedokážete vůbec odhadnout její hloubku. Postupně jsme krok po kroku pokračovali jezírkem až jsme došli do nejhlubšího místa, kdy nám voda sahala až po ramena. Jelikož máme raftařské neopreny, nemáme bohužel dobře chráněný hrudník, a tak se nám studená voda dostala ve velkém množství pod neopren (musíme si pořídit ty serfařské). Voda byla opravdu hodně ledová a začala nás bodat v nechráněných částech. Museli jsme přidat, abychom ve vodě nezůstali moc dlouho a nepodchladili se. Naštěstí jsme zanedlouho vylezli na druhé straně.

Po zdolání ledové podzemní tůňky jsme se dostali na konec jeskyně. Jeden ze skvělých zážitků, které jsme si z jeskyně odnesli, nastal hned potom, když jsme v nejhlubší části jeskyně na chvíli zhasli čelovky.

Slyšeli jsme neklidnou hladinu jezírka narážející do krápníkových stěn, kterou jsme před chvílí probudili z klidného spánku… Slyšeli jsme tlukot našich srdcí, která se ještě vyrovnávala s ledovým zážitkem z tůňky… A pak jsme slyšeli neskutečné ticho vycházející z hluboké neprostupné černočerné tmy, která nás obklopovala…