Už dlouho se podivujeme kouzelnému mlžnému oparu, jenž leží na skotské krajině. Všude nás po cestách provází pohádkové příběhy o vílách a lesních duších, kdy na nás Skotsko po kapkách pouští svoji návykovou dávku magie skrytou nejen hluboko v Highlands. Zkusíte uhádnout, jaké je národní zvíře Skotska? Je jím zhruba od roku 1300 jednorožec, myslím, že to objasňuje naprosto všechno. 🙂

Dnes nás čekalo rozloučení s naším čtyřkolovým parťákem, takže jsme chtěli využít doby, kdy jsme trochu mobilní, a sjezdit zajímavá místa v okolí hlavního města Skotska. Dneska jsme to vzali trošku netradičně, protože téměř všechny lokality, které jsme navštívili, byly zapomenuté v čase. První zastávkou byla rozpadlá katedrála a hrad ve městě St. Andrews, které jsme si bohužel mohli prohlédnout jen přes vysoký plot. Od rána nás provázela blankytně modrá obloha s několika plochými bílými mraky, takže start jsme měli o poznání pozitivnější, než včera.

Udělali jsme si proto i několikakilometrovou procházku na pobřeží, kde jsme navštívili osamocenou skálu prasklou vedví jménem Buddo Rock a osiřelé jeskyně Wemyss. U jeskyní na nás všude křičely výstražné tabule, že jsou velmi nestabilní – proto jsme do nich lezli opravdu s respektem, kdy jsme prošli všechna přístupná místa. Nejvíc mě zaujala jeskyně se skvělým točitým stoupáním. Cestou zpátky jsme se potkali s místním rodákem, který nám pověděl, že kdysi dávno to byly skvělé jeskyně, dokud je nezačali ničit vandalové. Ti v nich začali zapalovat a dokonce odpalovat různé věci, a tak postupně narušili celou jejich statiku (dokonce dotáhli k největšímu vchodu i auto, které podpálili). Podle  jeho slov byly v jeskyních nalezeny i nějaké staré piktské kresby, které bohužel nepřežily nájezdy a byly nenávratně zničeny.

Popojeli jsme směrem na západ, kdy se v lese schovávala ruina Crawford Priory z 18. století. První i poslední majitelkou byla hraběnka, která měla za přátele jen svá zvířátka, kterým odkázala všechny budovy pozemky okolo. Od té doby vše chátrá a je ponecháno přírodě napospas. Prolezli jsme dírou v plotě a dostali se k budově. Bylo potřeba dát pozor, kam šlapeme a hlavně než někam vkročíme, tak pořádně zkontrolovat prostor nad hlavou. V domě pořád zůstávaly pozůstatky z horních pater. Když jsme ale vlezli do hlavní lodě budovy, ukázala nám krásné klenuté oblouky a skvělé točité schodiště.

Posledním opuštěným místem, kam jsme se dostali, byly dva železniční půl kilometrové tunely Glenfarg z roku 1890. Dorazili jsme ke vzdálenějšímu a delšímu z nich, a po pár krocích jsme už mířili do tmy. Zapnuli jsme si čelovky a četli si vyryté nebo namalované vzkazy na cihlových stěnách tunelu. Do konce 70. let tudy projížděl vlak do Perthu, dnes už by neměl po čem jezdit, protože koleje i s pražci byly vytrhány. Velkou částí tunelu prosakovala voda, což bylo cítit i ve vzduchu, který tunelem proudil. Nesl s sebou částečky prachu, které ve světle čelovek dělaly zajímavou podívanou. Ve středu zatáčejícího tunelu byla téměř absolutní tma, kterou lehce narušovaly poslední záblesky slabého světla z jeho konců.

U druhého tunelu už bylo hodně výrazně podmáčené podloží, takže jsme se místy trochu čvachtali bahnem. Tunel byl ale už kdysi opravovaný betonovým bedněním, protože jsme nezahlédli ani jednu jedinou cihlu. Vstup do druhého tunelu byl velmi temný a navazoval přímo na železniční viadukt, který se klene nad říčkou a rušnou silnicí, po které jsme přijeli i my. Za viaduktem jsme seběhli k silnici a vydali se k našemu zaparkovanému autíčku.

Čekala nás naše poslední společná cesta po téměř 2600 mílích, které jsme ujeli. Cílovou destinací byl Edinburg do kterého jsme dorazili přes skvělý designový most Queensferry crossing. Autíčku jsme dali pořádně napat do sytosti a pěkně jsme ho vysáli a umyli, protože po našich výletech pískem, štěrkem a bahnem nepatřil zrovna k nejčistčím. Dorazili jsme na cílové parkoviště, kde jsme se s ním rozloučili a poděkovali za spolehlivou jízdu po obrácené straně silnice 🙂 Po kontrole, že máme s sebou všechny věci, jsme se vydali směrem k hotelu. Trošku automaticky jsem sáhla po kapse kalhot, kde už jsem bohužel žádné klíče od auta nenahmatala..