Cestu do Macduffu jsme si nemohli nechat ujít, přece jen tu Skrblík vydělal čištěním bot první peníze na parník, aby mohl opustit skotskou hroudu a vydat se vydělávat desetníky do Ameriky. Jednalo se o typicky rybářské městečko, které jsme navíc navštívili i s cílem se podívat na opuštěné zchátralé koupaliště.

V bazénech, ve kterých se dříve cákali místní, aby se zchladili v parných dnech, se dnes nacházely řasy, kameny z pláže a mušle, které si tu rozšířili svůj biotop, když je sem zanesl příliv. Původní koupaliště totiž téměř navazovalo na hladinu moře tak, jak je známe z dovolenkových hotelových reklam. Všude byly cedule s nebezpečím koupání, o to více jsme byli překvapeni, že cestou zpět jsme potkali školku, která vypadala, že míří na hodinu plavání.

Od moře jsme se moc nevzdálili ani pak, jen jsme popojeli do chráněné oblasti s hnízdícími Tereji, což je největší mořský pták Evropy. Druhou velmi podobnou procházkovou útesní cestou byl Bullers of Buchan, kde se před námi po pár metrech otevřela jeskynní průrva, ve které se skrývali rackové se svými malými chlupatými kuličkami a dokonce jsme na útesu zahlédli netradičně hnízdící poštolku, která krmila hladově křičící mláďata.

Tím nám ale dnes den plný zvířátek neskončil – vydali jsme se ještě podívat na Seal Beach. Samozřejmě jsme měli v hlavě zakořeněnou představu, že tuleni budou na pláži, a my si je skočíme podrbat pod ploutví a ještě se s nima trochu pomazlíme. Realita byla trošku jiná – přišli jsme na písečnou pláž a ta byla prázdná. Když jsme se ale pořádně zadívali na protilehlý ostrov, rozeznali jsme desítky válejících se tuleňů a na našem břehu, který byl přímo naproti, několik desítek lidí, kteří se je snažili všemožnými způsoby nalákat k sobě (samozřejmě, my to zkusili taky). Někteří tuleni byli zvědaví, a tak se šli vykoupat do moře, které oddělovalo oba břehy a z dostatečně bezpečné vzdálenosti pozorovali šaškující a poskakující lidi.

Je pravda, že naše představy o zvířátkách jsou občas dost pokřivené 🙂 Třeba jako ta, že chlupatý medvídek grizzly je přece jen neškodný plyšáček na hraní. Tuleni byli samozřejmě jako všechna volně žijící zvířata plašší, což se ukázalo, když se k jejich břehu, na kterém se opalovali, přiblížila kanoe. Měli jste vidět ten infarktový úprk do moře, který bych připodobnila ke stádu splašených divokých koní. Ještě chvíli jsme koukali, jak se koupou a nechají se unášet proudem pryč do moře, a pak jsme se vydali směrem na další pláž, tentokrát bezvířátkovou (pokud nepočítám krabi, ryby a další mořskou faunu která není vidět, a tak ji nikdo nepočítá).

Tam nás čekaly přílivové jeskyně, skrze něž bylo možné pěkně sledovat otevřené moře. O kousek dál jsme po slezení prudkého travnatého kopce, který byl po dešti velmi kluzký (škoda, že jsme neměli pytel, mohli jsme ho zesáňkovat dolů po zadku), dorazili k průrvě se skalní puklinou odhalující moře. Už z dálky jsme slyšeli bušící moře, které zápasilo s překážející skálou a opracovávalo její okraje do pro moře snesitelnějšího tvaru. Po cestě zpátky nás zase zastihla jedna z typických spršek, které nás doprovázely celé dopoledne.

Posledním zastavením dne byla zřícenina pět set let starého hradu, který byl inspirací pro Brama Stokera a jeho nejslavnější knihu Dracula. Zborcená stavba stojí u pobřeží a její pozůstatky jsou vidět z širokého okolí, proto k sobě láká spostu zvědavců. Na soukromé prozkoumávání jeho zákoutí jsme tedy mohli zapomenout, dokonce si tu někdo dělal i piknik. Když jsme se dorazili ke vstupním dveřím do hradu, ohromila nás okamžitě jeho velikost. V hradě se nacházelo obrovské množství chodeb vedoucí k nejrůznějším místnostem. Z pozůstatků jsme odhadli, že měl hrad v některých částech až tři patra, a byl částečně podsklepen, včetně hradní kostnice. Bohužel veškeré „temné“ místnosti byly plné nepořádku po probíhajících párty a pokusech o stezku odvahy. Jediná tmavá místnost, ke které se přistupovalo trošku s respektem, byla kostnice. Dočetli jsme se, že kolem v roce 1924 úmyslně hradu strhli střechu, aby se vyhnuli placení daní, a tak začal velmi rychle chátrat.

Cestou do civilizace jsme si zahráli naši oblíbenou hru Ovce nebo kámen. Úkolem je co nejdříve rozpoznat, zda-li u cesty stojí bílá chundelatá ovce nebo oblíbený skotský bílý kámen, který si místní rádi pokládají k cestám. Dneska jsme viděli speciální maskovací systém, kdy má ovce strčenou hlavu u keře, nehnutě stojí u cesty, nejsou jí vidět nohy a navíc na sobě nechá sedět černého ptáka… a nebo to byl kámen…