O Skotsku se tvrdí, že je to země bez lesů. Z toho, co jsme tady ale doposud viděli, se to úplně říct nedá. Lesů je tu poměrně hodně, ale zároveň se ve velkém kácí. Dnes ráno jsme se do jednoho lesa vydali – do Lael Forest Garden. Jedná se o poměrně zvláštní druh smíšeného lesa, kde na několika kilometrech můžete obdivovat na dvě stě druhů stromů.
Trošku jsme si vyzkoušeli svoje znalosti z přírodopisu, ale většinu stromů jsme neměli šanci poznat, protože byly přivezeny opravdu z celého světa (Čína, Turecko, Chile, Kalifornie atd.). Viděli jsme krásné listnáče – buky, duby, břízy, javory, olše, kdy nás svými listy zaujal tulipánový platan (listy byly ve tvaru bůvolí hlavy). A samozřejmě také hojně zastoupené, věčně zelené jehličnany – smrky, jedle, cypřiše, cedry, borovice, kde největší dominantou byla třicetimetrová sekvoj obrovská s neuvěřitelně měkkoučkou kůrou. Opravu krásný a impozantní strom. Takže jestli se někdy podíváme do USA, tak rozhodně jedna z našich cest bude do národního parku se sekvojemi.
Po pohodové lesní procházce jsme zavítali do kaňonu Corrieshalloch Gorge. Na visutém mostě, ze kterého se dal pozorovat vodopád padající do hlubin kaňonu, mohlo stát nanejvýš šest lidí zároveň. Most se totiž při jakémkoliv pohybu nekontrolovaně rozpohyboval do stran, takže se na něm nikdo (kromě nás) moc dlouho nezdržoval. Bohužel jsme zde měli tu čest se blízce seznámit s midges. Samozřejmě naše mokytiéry a repelenty v klidu odpočívaly v autě. Nevěřili byste, jak rychle se dají některá místa proběhnout, jen aby vás nesežraly téměř neviditelné malé mušky.
Nasedli jsme tedy spěšně do auta a vyrazili dál na sever. Na silnici před Ullapoolem jsme se potkali se zajímavou výstražnou značkou – pozor na červené veverky. I my jsme opravdu jednu v pěti mílovém úseku uviděli. Cesta dál kopírovala pobřežní zákruty, takže jsme měli možnost se kochat útesy a plážemi. Jedna taková nás po cestě zaujala natolik, že jsme se na ní rozhodli strávit víc času. Celá byla pokrytá placatými kameny. Odstartovali jsme soutěž v házení žabek. Všechny kola vyhrál Dušan, protože mu kameny vesele poskakovaly po hladině a mě spíše hned padaly ke dnu. Pak jsem si všimla, že si vždycky vybíral menší placáčky a já obrovské balvany. Zkusila jsem to s prťavýma a najednou mi začaly o poznání líp skákat. 🙂 Mistr světa ze mě asi nebude, ale už se za svoje výkony aspoň nemusím stydět.
Dnes nás čekaly dvě menší tůry obě s docela velkým převýšením. První z nich byla spojena s geologickou poznávací trasou, na které se tradičně začalo s prehistorickými trilobity a postupně bylo dále popisováno utváření skotské pevniny. Poznatky byly trefně vytesány nebo namalovány na kamenech, kde jsme se dočetli, že kdysi dávno se skotská pevnina nacházela na jižní polokouli. U vstupu do geoparku měli i tabule s povídáním, které jsme si pro zajímavost nechali odvykládat Gaelštinou (jazykem, u kterého se člověk nechytne ani u jednoho jediného slova – za to se ale velmi dobře poslouchá :)). Po ukončení naučné trasy jsme se odpojili na trek, kterým jsme vystoupili na nejbližší horu, ze které jsme měli neuvěřitelný výhled do širokého okolí.
Druhá tůra byla s cílem navštívit pravěké jeskyně Bone caves. Vyšlapaná cestička mezi ze skal popadanými kameny se vlnila okolo místní říčky zakončené pěkným vodopádem. Šli jsme proti proudu řeky, kdy jsme zhruba v polovině cesty objevili její pramen. Ten netradičně vyvěral z klidného malého jezírka, které se zhruba po metru proměnilo v obrovskou bouřlivě tekoucí říčku. Oba dva jsme nad tím kroutili hlavou, protože nám nebylo jasné, jak se mohla z takové malé nehybné tůňky na pouhém jednom metru vytvořit divoká říčka s obrovským průtokem vody. Později jsme se dočetli, že tento typ podzemních pramenů je typický pro vápencové podloží, kde se na velmi krátké vzdálenosti promění v prudce tekoucí bystřinu.
Po cestě jsme měli krásných slunečných patnáct stupňů, ve kterých tu člověk běhá jen lehce oblečený s krátkým rukávem – což je v mém případě překvapivé (u Dušana ne, protože ten je schopný jít v kraťasech i na sněhu). K jeskyním nás čekal opět značný stoupák, po jehož zdolání nás uvítaly celkem čtyři jakoby pravěkými lidmi vyhloubené jeskyně. Všechny jsme důkladně prolezli a objevili i malý průlez, který jeskyně spojoval. Chvíli jsme se v nich zdrželi a užívali si hezký výhled na protější svahy s blankytným nebem. Po bližším prozkoumání všech hřebenů jsme překvapivě zahlédli kamaráda ze Švédska – pasoucího se bílého soba, kterých se tu několik v oblasti vyskytuje. V tu chvíli se nám po Švédsku trošku zastesklo…
