Ráno jsme po očku sledovali animaci mraků v rámci rosničkové předpovědi ve snídani s BBC. Celé Skotsko je pod mrakem a v oblasti, ve které se nacházíme, má prý vydatně pršet celý dnešní den. Když jsme se ale podívali z okna, vypadalo to nadějně, bylo sucho jen s občasnými šedivými mráčky. Než jsme posnídali a dostali se ven z pokoje, začalo jemně kapat. Nasedli jsme do auta a vyrazili vstříc naší první zastávce.
Čekal nás skalní kaňon Burn o’Vat s vodou, takže nám trochu deště nemůže ublížit, protože se už stejně trochu zacákáme při brození se řekou, která mezi skálama protéká. Na parkovišti s námi v tomto nečase zastavilo poměrně hodně aut, ale všichni se rozprchli do všemožných stran, protože z tohoto místa vedlo hned několik pěkných turistických cestiček. Kdyby bylo o něco líp, tak bysme se navíc některou z nich taky prošli. Dorazili jsme k rozcestníku a vydali se směr Burn o’Vat. Po cestě jsme v turistické chatce narazili na výzvu pro zájemce o noční pozorování netopýrů (bohužel až v srpnu).
Před námi byla cesta kolem říčky, do které jsme později museli vstoupit, abychom se dostali do středu kamenného kaňonu. Naštěstí se dalo skoro celou cestu hopsat po kamenech. U vstupu byl malý průlez, po jehož překonání se před námi objevila obrovská skalní dutina, kterou na okrají zdobil malý vodopádek. Na zpátek jsme si udělali okružní procházku přilehlým břízovým lesem, který se nacházel vedle jezera Kinord.
Trošku mokří od deště jsme sedli do auta a vyrazili o kus dále k hradu Dunnotar. Skotové hrady rádi stavěli na pobřežích a blízko útesů – tahle tvrz nebyla vyjímkou. Nacházel se na malém poloostrůvku, ke kterému vedla úzká cestička, která stoupala až k jeho hradbám. Když jsme k hradu dorazili, přestalo dokonce na chvíli pršet. Chtěli jsme si ho natočit dronem, už jsem měla vymyšlený záběr, ale bohužel pak jsme si přečetli, že se opět nacházíme v No drone zone. Škoda… takže dron zůstal schovaný. Hrad už byl částečně rozpadlý, ale ani tak neztrácel své kouzlo.
Začalo pršet jako z konve, které odděláte kropítko… seděli jsme v autě a zvažovali jsme, jestli nám pobřežní procházka kolem mechem porostlých útesů stojí za to. Čekali jsme dlouho (na můj vkus až moc dlouho) ale déšť si zachoval jak intenzitu, tak i svůj směr. Dušan se rozhodl, že vyrazí na průzkum terénu. Vrátil se po chvíli celý mokrý zpátky a kroutil hlavou – nemělo to smysl.
Zkusili jsme tomu trošku ujet, a tak jsme se vydali podívat na několik desítek kilometrů vzdálený živý plot. Dokonce je tak vysoký (má téměř 30 metrů na výšku), že je zapsaný do Guinessovy knihy rekordů. Původní majitel ho zasadil už v roce 1745, a pak se o něj přestal starat, až vyrostl do dnešní podoby. Stát vedle něj bylo velmi zajímavým zážitkem – třicet metrů vysoký a téměr pět set metrů dlouhý plot – opravdu si připadáte jako trpaslíci.
A jelikož máme tyto živé ploty rádi, vydali jsme se pobavit do jednoho habrového. Když jsme dorazili na místo, už jen velmi lehce poprchalo. Zašli jsme si koupit žetony do vstupního kolotoče. Po vhození těchto speciálně tvarovaných mincí jsme přes turniket vkročili do vysokého bujného bludiště. Odpočítali jsme start s cílem dojít jako první do středu. Dušan vyrazil vpravo, já vlevo. Habr byl velmi hustý, takže nebylo možné stěnu bludiště prokouknout (což bylo super) a zároveň vysoký, takže jsme si tam připadali opět malincí. Náhodně jsem vybírala uličky a měla jsem ten skvělý pocit, že nevím kam jdu, kde jsem a kudy všudy jsem prošla. Proplétala jsem se hadovitými uličkami i nekonečně dlouhými přímými cestami a občas jsem v bludišti zaslechla Dušanovy kroky.
Jelikož bylo škaredě, tak jsme bludištěm probíhali opravdu jen sami dva, což tomu přidalo na atmosféře. Nemohla jsem najít střed a začala se motat v kruzích, až jsem dorazila zpět na začátek. Zkusila jsem to ještě jednou a tentokrát jsem byla úspěšná a dorazila jako první do cíle. Dušan dorazil zanedlouho po mě. Kousek od středu byl východ, ale my si to chtěli udělat o něco zábavnější, a tak jsme chtěli odejít stejnou bránou, jakou jsme přišli. Jelikož sem k ní už jednou došla, nebylo těžké najít správnou cestu. Když jsme k ní dorazili, tak jsme zjistili, že to je jen vstup. Takže začalo další kolo tentokrát už sebevědomého bloudění s cílem najít výstupní bránu 🙂 a tak jsme tam bloudili až do dnes…
