Opět jsme stáli na visutém vratkém mostku, ze kterého se dají na podzim pozorovat lososi, kteří se snaží překonat kaskádovitý vodopád. Ten samý, na který jsme se přijeli podívat. Vydali jsme se lesní cestou zpět k autu – dnes půjdeme na čekanou, a když už se já odhodlám na něco čekat, musí to stát za to – budeme číhat na příšeru z jezera Loch Ness.
Ale nejdříve vás provedu naším dnešním dnem, než se dostaneme k Nessí. Konečně jsme se přiblížili k našim milovaným Highlands a neskutečně krásným kopečkům, které se nám předvedly ve své největší parádě při zamračené obloze, kterou sem tam prostoupilo sluníčko. Přece jen jsme opět na samotném okraji hornatého skotského království, kam tentokrát budeme v následujících dnech vstupovat východní branou.
Na chvíli jsme se zastavili ve větším městě Inverness, kde jsme si osvěžili proplítání se jednosměrkami a správné řazení na kruháčích. Po seběhnutí stovky schodů od parkoviště, které jsme si vybrali, jsme se dostali do historického centra. Zastavili jsme se na náměstí s jednorožcem a podívali jsme se z dálky na jejich hrad. Ale jelikož jsem se nemohla dočkat ploutvonohé příšery, tak jsme návštěvu vzali rychlostí blesku a pokračovali v jízdě o kus dál, směrem k jezeru.
Po cestě jsme se zastavili u kamene Sueno’s stone, jednoho z mála zachovalých pozůstatků kmene Piktů – původních obyvatel Skotska z Doby železné. Na kameni byly vytesány piktogramy a obrázky, které se nám poměrně zdárně dařilo dešifrovat (kontrolovali jsme si to na nedalekých tabulích). Další zajímavou stavbou byla vyhořelá katedrála Elgin, která se nacházela v nedalekém stejnojmeném městě. Po požáru již nebyla nikdy opravena, a tak po ní zbylo jen ohořelé torzo s hlavními zdmi a dvěma vstupními zvonicemi.
Poslední zastávkou před jezerním panstvím Loch Ness byly na pořadu dne krásné pískovcové jeskyně, hned poblíž pláže v zálivu Clashach Cove. Mohli jsme prozkoumat vodou do hladka vyhlazené vstupy, které byly dál vymílány silnými proudy a nárazovými vlnami. Před návštevou jsme opět mrkli na příliv, abychom mohli prolézt všech pět jeskyní. Ke dvěma z nich jsme museli přehopsat přes zeleně pokryté pískovcové dno. To v sobě skrývalo malé kaverny, ve kterých se dokulata tvarovaly plážové kameny. Pískovec nebyl ponechán v klidu ani nad hladinou moře, kdy se do útesů opírá vanoucí vítr. Jemnou postupnou erozí v paletě pískových barev (od světle žluté po sytě oranžovou) byly abstraktně zdobeny všechny stěny útesu.
Čas se nachýlil k naší dnešní poslední návštěvě místa, kde bývá hladina vody rozrážená prahistorickým tvorem. Na začátku, abychom měli co nejvíce informací, jsme navštívili Lochnesské muzeum. Celou prohlídku měli pojatou interaktivně s velmi zajímavými fakty, které nechaly finální rozhodnutí na každém z návštěvníků – jestli Nessí existuje a nebo ne. Zajímavou informací pro nás bylo, že první zmínky o příšeře jsou ze šestého století, přitom jsem si myslela, že to je spíše záležitost posledních sto let. Jezero je nejhlubším ve Velké Británii (230 metrů) a jeho dno je velmi členité. Dodnes není úplně zmapováno, takže Nessí ještě může mít dole spoustu schovek před sonary. Jak bývá zvykem, na konci byl umístěn suvenýr shop. Chtěla jsem si koupit nafukovací Lochnesskou příšeru, ale nic takového neměli (už zase jsem si vymyslela něco, co není nikde dostupné 🙁 ).
Zbýval poslední program dne: najít si nějaké pěkné pozorovací místo a počkat si, až se nám vodní obludka ukáže. Objeli jsme jezero po jedné turisticky velmi oblíbené straně s cílem zakotvit na protějším, ne tolik frekventovaném, břehu. Na jednom parkovišti jsme se potkali s dalším lovcem jedoucím v krásném starém mrkacím Ferrari GTS 328. Zkusili jsme další dvě místa, ale nebyli jsme nijak zvlášť úspěšní, hlavně spíš kvůli mé netrpělivosti než, že by tam Nessí nebyla. 🙂 Naší poslední nadějí byla kamenná pláž, která se prudce svažovala do hlubin jezera. Chvíli jsme tiše seděli u břehu a naslouchali šplouchání divokých vln…
Viděli jsme neklidnou hladinu rozbíjenou poryvy větru, vlny skrývající nejhlubší tajemství jezera Ness, viděli jsme známý tvar, jež se objevil v dáli, a tiše s nadějí v hlase jsme jen špitli: „Nessí, jsi to ty“?
(fotografii, kterou jsme stihli udělat, najdete pod těmito řádky)
