Po velmi vydatné snídani, kdy jsme ochutnali místní specialitu, nakládaného teplého kippera (chuťově velmi zajímavá ryba), jsme se vydali na průzkum ostrova Skye. Doufajíc, že se vyhneme zástupům turistů na našich vytipovaných místech. Ale jelikož naším cílem byla místa typu – „musíš vidět na Skye“, pravděpodobnost, že budeme někde sami byla velmi malá.
První rychlou zastávkou byl polorozpadlý hrad obklopený stovkou Shaun oveček. Kontrastně proti stádu oveček se skotačícími jehňátky, které vábily desítky fotoaparátů, stálo rychlé občerstvení, kde bylo možné si zakoupit jehněčí hamburger (pravděpodobně až příliš čerstvý).
Zkusili jsme využít mé nově nabité dovednosti – ježdění na STR, abychom se vyhnuli kolonám turistů na hlavních silnicích. Hbitě jsme jezdili po ostrovních zkratkách a nemuseli se tak plahočit za desítkou aut. Poprvé jsme slyšeli naživo skotké dudy, trošku stylově u Kilt Stone útesů (samozřejmě dudák měl také oblečený kilt). Tady však začalo to pravé turistické peklo – bezohlednost lidí, strkanice a umělé úsměvy na fotkách pro Instagram nebo Facebook – popravdě jsme rychle utekli pryč (bohužel k dalšímu přelidněnému místu).
Čekalo nás asi úplně nejznámější místo ze Skye – Old Man of Storr – jedná se o kamenný útvar v blízkosti ostře klesajících skalisek. Z pohledu počtu lidí, to bylo srovnatelné se Sněžkou, takže poměrně hodně velká tlačenice. Přidali jsme se tedy do jdoucího vláčku a zvolili trošku svižnější tempo pro příkrý výstup. Nahoře jsme výstup trošku rozdejchali, porozhlédli se a zase pádili pryč.
Celý den po cestě nás provázel velmi silný vítr, takže kamkoliv jsme se hnuli, měli jsme na sobě větrovku. Já navíc čepici. Vítr měl ale jeden velmi pozitivní efekt – Skye je vyhlášený žravými muškami mittens, kdy není možné se po ostrově rozumně pohybovat bez moskytiéry. Naštěstí vítr je pro mittens nepřekonatelný (však si představte dvoumilimetrovou mušku s pidikřidýlky, jak se snaží letět proti silnému nárazovému větru). Takže jsme vítr vítali s radostí, že jsme se mittens mohli vyhnout 🙂
Naší předposlední zastávkou byl Quiraing, krásné horské panorama s kamennými štíty doplněné homolovitými zelenými svahy. Příjezdová cesta v serpentýnách byla poseta parkujícími auty, což opět značilo turistickou oblibu. Zkusili jsme štěstí na horním parkovišti, kde jsme uzmuli volné místo po odjíždějícím autě. Ušetřili jsme si tak brutální výstup od spodního parkoviště. Nabalili jsme se neprofouknutelným oblečením a vydali se na několika kilometrový hike po vrstevnici. Vyšlo nám skvělé počasí, kdy jsme místy na obloze viděli i azuro. Jedinou nepříjemností byl vítr, ale jak jsem psala výše, byli jsme za něj nakonec rádi. Na hraně skalisek foukal takovou silou, že kdybych měla wingsuit, mohla bych si tam spokojeně poletovat.
Postupně jsme procházeli cestou společně s několika turisty (naštěstí jich bylo v porovnání s Old Manem opravdu pomálu). Dostali jsme se do velmi zajímavé oblasti, kdy skaliska byla větrnou erozí zformována do podobných útvarů, jako je možně najít v Dolomitech. V kontrastu s tím byly zelené prudké kopce, které ve mě evokovaly známé hory v Machu Pichu. Cesta utíkala velmi rychle, protože jsme se neustále kochali měnícími se panoramaty. Čím dále jsme se vydali, tím méně šlo s námi ostatních turistů. Zlomovým okamžikem byl prudký výstup do kopce. Pak jsme se na stezce ocitli úplně sami (poprvé za celou dobu, co jsme byli na Skye).
Poslední zastávkou byl přímořský maják Neist Point, kde jsme se rozhodli pro piknikovou večeři. Krásný výhled na moře sváděl k pozorování zapadajícího slunce. Na to jsme si ale vybrali velmi špatný den, dnes je totiž slunovrat a sluníčko zapadá až o půl jedenácté… takže na západ jsme nečekali, zítra nás čeká náročný den a já musím ještě pořádně nastudovat přílivy a odlivy, protože se pomalu svého využití dočká i neopren. 🙂
