Orkney nás včera přivítaly krásným jarním počasím, které pokračovalo až do brzkého rána. Proto jsme využili příležitosti a vydali se na procházku po útesech, na nichž se nacházely dělostřelecké baterie z druhé světové války. Na souostroví je těchto válečných budov několik desítek včetně slavných Churchillových bariér (Scapa flow), díky nimž jsou spojeny čtyři hlavní ostrovy a dá se mezi nimi cestovat v autě. Pokud se chcete dostat na ostatní ostrůvky, musíte sednout na trajekt a nebo můžete letět letadlem, které startuje z velmi pěkného letiště poblíž hlavního města.

Zaparkovali jsme na parkovišti poblíž baterií a vydali se přes pastviny směrem k útesům. Dorazili jsme k velmi rozpadlým pozůstatkům, u kterých všechny cedule zdůrazňovaly jejich nestabilitu. I přesto jsme do nich po očku nakoukli, ale stabilita byla opravdu špatná, a tak jsme se neodvážili vlézt pod polorozpadlé a těžké betonové panely a vše si z bezpečí prohlédli zvenku.

Jelikož jsme byli u útesů, už z dálky jsme slyšeli veselé štěbetání hnízdících ptáků. Když jsme přišli blíž, objevili jsme ještě schovanou a dobře zachovalou střílnu. Její část ale měla kvůli bezpečnosti stržené schody, takže nebylo možné prolézt další dvě patra (zase mi chybí to lano…). Na chvíli jsme tedy vlezli aspoň do přízemí a pozorovali krásný výhled na moře s modrou oblohou. Když jsme se chystali na cestu zpátky, potkali jsme na procházce se psem místního pána. A tak, jak je u Skotů velmi obvyklé, chtěl si s námi povídat. Zároveň měl u sebe i velký dalekohled na pozorování ptáků, a tak jako kdyby jsme se znali odjakživa, jsme s ním pohodově sledovali párek plovoucí papuchalků. Na závěr nám doporučil ještě pěknou pobřežní cestičku, kterou jsme se vydali zpátky.

Od prvního dne co tu jsme nás Skoti nepřestávají udivovat svoji přátelkostí, bezprostředností a otevřeností. Na ulici se můžete začít bavit naprosto s kýmkoliv a o čemkoliv a nebudete tím nikoho obtěžovat nebo naopak vzbuzovat nějaké podezření. Je to pro nás trošku nezvyk oproti Skandinávii, kde jsou lidé uzavřenější. Takže poctivě po cestách ve Skotsku povídáme a trénujeme small talk, protože Skoti s upřímným úsměvem zdraví na ulici každého koho potkají, s každým si mávají na pozdrav a to, že stojíte ve frontě s naprosto cizími lidmi neznamená, že byste si nemohli při čekání s dotyčnými popovídat. Neskutečně ukecaný národ 🙂

Popojeli jsme několik desítek kilometrů směrem na západní pobřeží, kde jsme měli naplánovánu další procházku kolem pobřeží s cílem dojít na Mull Head. Z dálky jsme však viděli, jak se začíná počasí výrazně kazit, což nám připomnělo včerejší mlhu. S nadějí, že nás snad bude následovat krásné počasí z druhého břehu, jsme se vydali na výšlap. Hned na začátku jsme měli možnost zkouknout zemní průrvu The Gloup, která byla způsobena posunem podložních desek. Pak jsme pokračovali k pobřežním skaliskům a jediné, co jsme mohli zkonstatovat bylo: vidíme, že nic nevidíme. Dorazili jsme aspoň ke zřícené kapli, která byla na samostaném útesu, na nějž jsme vyšplhali po cestičkách s řetězi. Když jsme viděli obrovský řítící se mrak mlhy směrem k nám, rozhodli jsme se, že nemá cenu pokračovat dál a vrátili jsme se zpět do auta.

Čekalo nás už jen několik málo zastavení v severní části ostrova, kde jsme doufali v lepší podmínky. V naději nás udržovala trhající se oblačnost. Opravdu schizofrenní počasí, když vezmete, že ostrov má několik desítek kilometrů a střídá se zde blankytné slunečné nebe s osmnácti stupni se studeným mlhavým nebem s pouhými jedenácti stupni. Naštěstí se na severu opět vyčasilo.

Poprvé za čtrnáct dnů jsme se dostali do UNESCO chráněné oblasti. Zastavili jsme na velkém parkovišti, které napovídalo velký zájem turistů. Naším cílem byly druidské kamenné monolity – menhiry, které byly vztyčeny pravděpodobně před pěti tisíci lety a dodnes se spekuluje o tom, k čemu vlastně sloužili. Naše první zastavení bylo u Ring of Brodgar, kde byl velmi zachovalý kruh s téměř dvacítkou třímetrových placatých kamenů. Každý byl jedinečného tvaru se zajímavou vrstvou lišejníků, které na nich netknutě rostou již po celá staletí.

Druhým velmi podobným zastavením byly Standing Stones of Stenness. V této oblasti byly provedené vykopávky, které archeologům prozradily možný postup stavění kamenů. V rámci druhého nekompletního kamenného prstence měly vztyčené kameny výšku čtyři až pět metrů, takže jejich zvedání bylo velmi náročnou operací. Předpokládali jsme, že kameny budou zdobené runami, se kterými se po celém ostrově potkáváme, ale nevšimli jsme si že by na nich nějaké byly. Spousta lidí se domnívá, že kruhy sloužili k různým obřadům a ceremoniím, ale možná se jen kdysi nějaká druidská skupinka teenagerů hecla a postavila pár kamenů na poli a my si teď těžce lámeme hlavu k čemu sloužily. 🙂