Dnešek měl být pro nás tranzitním dnem s krátkou zastávkou pod nedalekou kopcohorou Beinn Odhar, která má na svém svahu zajímavé rýhování způsobené vodní erozí. Ráno jsme ale opět museli kvůli nepřízni počasí tento plán přehodnotit, takže jsme rovnou vyrazili na trajekt ve městě Oban. Cesta ubíhala velmi rychle možná proto, že místo 60ky už jezdím 80kou. Snažím se hlídat, ale zažité zvyky z domoviny jsou bohužel občas silnější.

Po cestě jsme se krátce zastavili u vodního polorozpadlého hradu Kilchurn, který jsme pozorovali jen z dálky. Nás a hrad totiž oddělovala neprostupná bažina, která byla po vydatných deštích velmi zrádná. A jak místní říkají: Na povrchu je vidět pět centimetrů vody, ale jak došlápnete zjistíte, že tam je půl metru bahna.

Do Obanu jsme dorazili s opravdu velkým předstihem, téměř tři hodiny před plánovaným odjezdem trajektu, na který jsme měli zakoupené palubní lístky. Rozhodli jsme se, že zkusíme své štěstí, jestli se nám podaří nalodit na dřívější trajekt, který odplouval už za 15 minut. Obsluha trajektu byla velmi ochotná nám pomoci, a tak nás bez záruky nalodění poslali do čekací fronty spolu se čtyřma dalšíma autama a motorkou. Všichni kromě nás a motorky dostali zelenou a my jen tiše doufali, že se na trajekt taky ještě vejdeme. Byla by to opravdu smůla, kdyby nám ujel před nosem. Z vysílačky jsme už dopředu slyšeli pokyn, že mají pustit motorku a po chvíli zašumněla informace, že ještě jedno auto se vejde. To auto jsme byli my. Rozjeli jsme se tedy směrem k trajektu a zabrali jeho úplně poslední místo. Za námi se zavřel vjezdový poklop a trajekt se rozjel.

Díky této výhře jsme najednou měli o několik hodin více na prozkoumání ostrovu Mull. Na palubě trajektu jsme si poslechli, jak zní pravá gaelská skotština – všechny nápisy byly nejdříve vyvedeny skotsky a teprve pak anglicky. Zkoušela jsem taky něco málo přečíst, ale raději jsem to po chvíli vzdala, aby si Skotové nemysleli, že hanobím jejich jazyk.

Po vylodění na nás čekaly takzvané single track roads. Taková silnice má šířku jednoho jízdního pruhu a s protijedoucím autem je potřeba se vyhýbat na občasných rozšířených místech. Řízení je velmi náročné a jde jen velmi pomalu, protože na cestě je velké množství horizontů, kdy byste ocenili žirafí krk a nepřehledných zatáček, ve kterých máte celou dobu jedno ucho nalepené na bočním okýnku, abyste něco viděli. Nejhoršími úseky jsou opravdu uzoučké cesty lesem, kam nesmí vůbec větší auta, protože vyhýbání je zde opravdu adrenalinový zážitek. Po stranách je cesta buď lemovaná kamennou zíďkou nebo je na kraji silnice dvaceticentimetrový skok do příkopy. Místa na vyhýbání tu téméř nejsou, takže když jede něco v protisměru znamená to několik stovek metrů couvat na zatáčkovité cestě přes horizonty a doufat, že koly nesjedete, kam byste neměli.

Pokud však překonáte tyto strasti, jste odměněni neskutečnými panoramaty, kde by člověk mohl na tu krásu koukat až do konce života. Oba jsme se shodli, že Skotsku neskutečně sluší zamračené počasí. Protože když se skrze tmavé mraky probojují sluneční paprsky, spustí se čarokrásná symfonie světla a tmy střídajicí se na zelení obalených kopcích. Sledování stínového baletu na svazích a loukách vás pak nutí přemýšlet, kolik dalších odstínů může ještě zelená barva mít.

Večerní zastávkou po cestě byla plážová jeskyně, kde jsme měli první příležitost pořádně vyzkoušet své nové čelovky. Posledních pár metrů jeskyně bylo určeno k plazení, ale při bližším průzkumu to bylo jen zbývajících pět metrů slepého konce. Takže jsme na úplný konec nedošli. Čelovky fungují velmi dobře, takže teď jen doufáme, že vše vyjde a ještě si je v průbehu dovolené několikrát užijeme. A snad i ve spojení s neoprenem 🙂