Dovolená utekla jako voda. Ani tentokrát jsme nezměnili směr a vyrazili na sever. Skotsko je úžasná krajina nejen z pohledu přírody – krásně zelených kopců, studených jezer a temných jeskyní, ale i z pohledu obyvatel, kteří v ní žijí. Ještě jsme se nepotkali s takovou přátelskostí a otevřeností, kdy jsou Skotové schopní vás po pětiminutovém hovoru pozvat k sobě domů.

Minulou neděli jsme brzo ráno sedli na letadlo. Cestou na letiště jste mohli potkat docela vtipnou dvojku: Dušan zápasil s letištním vozíkem, na kterém měl naložené tři kufry a zabalené snídaňové balíčky z hotelu. Ty balancovaly na vršku hromady, takže se snažil koordinovaně-nekoordinovanými pohyby celou tu šílenou stavbu řídit a mě – kráčející blondýnu – s jedním malým kufrem a batůžkem na zádech. Do něj jsme nacpali plyšového medvěda pro Simonku, který se tam ale celý nevešel, a tak se mu vědoucně pohupovala velká růžová hlava při každém mém kroku. Ano vzbudili jsme zájem ostatních cestujících na letišti. Při odletu jsme zamávali skotské krajině, pak se za námi opět magicky uzavřela neprodyšná oblačná deka, takže jsme z letadla už nezahlédli ani píď země Skotské.

Po přistání v Praze nám vypadly kufry mezi prvními čtyřmi, takže jsme se mohli jít vydat hledat stříbrného pežota do parkovacího domu. Hmmm… zapomněli jsme patro, na kterém parkujeme, natož abychom si vzpomněli na přesné místo. Nakonec po chvíli vzpomínání jsem ale auto trefila napoprvé 🙂 Bylo ale vidět, že dovolená zafungovala a my jsme přijeli správně vygumovaní. Trošku výzva byla držet se vpravo, nějak jsem si na tu levou zvykla a strany se mi vždycky pletly, takže jsem si najížděla i u nás po Britsku. Ale v tu dobu ještě Praha spala, takže jsem nikde nezpůsobila žádnou pohromu. Čekala nás ještě jedna zastávka u mě v práci, kde jsme museli vyzvednout tři týdny čekajícího červeného oře.

Už z dálky, když jsem se k autu blížila, tak se mi na něm už něco nezdálo. A když jsem se k němu každým krokem přibližovala, viděla jsem, že má nová odlehčená kola, světla byla vyměněná za špičkové LED světlomety a lak zdobily dva rychlé pruhy. Okamžitě se mi na tváři vykreslil úsměv od ucha k uchu, protože jsem si představila kolegy, kteří mi takto auto vytunili. Když jsem čekajícímu Dušanovi volala, že mi to chvíli bude trvat, tak jsem ještě nevěděla, co mě čeká v kokpitu. Největší překvapení totiž nebylo vidět zvenku na první pohled, protože skla byla polepená papírem – věřte, nevěřte auto mělo upgradovanou schopnost na teleport. Sedla jsem do něj a byla jsem doma. 🙂 Takže Dušan na mě čeká za branami až do dnes…

Takže to je konec…

Ale ne úplný, domluvili jsme se, že ještě vydáme jeden článek s hodnocením našeho skotského dobrodružství 🙂