Orkneje se s námi dnes rozloučily krásnou duhou, když jsme svištěli na trajekt zpátky do pevninského Skotska, vstříc horám, které mi na Orknejích chyběly. Nejvyšší kopeček tu totiž má pouhých 271 metrů a jmenuje se stylově Mid Hill. Při čekání v řadě na trajekt nás oslovil starší místní průzkumník turistického trhu, a požádal nás, jestli bysme mu zodpověděli několik nevtíravých otázek. A stejně tak, jak už jsme si v rámci předešlých dní všimli s Dušanem, zkonstatoval, že jsme nezvyklými „youngstery“ z pohledu obvyklých návštěvníků Orknejí, potažmo Skotka. Už dlouhodobě si všímáme, že tahle země je atraktivní hlavně pro starší generace. Možná je to tím úžasným klidem a srdečností místních, možná je to také tím, že whisky se pije u krbu v křesle s uchy.
Hlavní náplní dnešního dne byl velmi dlouhý přejezd z Orknejí téměř do Inverness -hlavního města highlands. Samozřejmě jsme si jízdu zpestřili několika zastávkami na protažení noh a provětrání hlav.
Cesta na trajektu byla o poznání klidnější než při cestě sem. Vyhlíželi jsme velryby, ale jedinou stopu, které jsme po nich zaznamenali, byly unikající vzduchové bubliny z jejich smrtonostných pastí na ryby. Vyrazili jsme nezvykle na jih, tento směr už ale po zbytek naší cesty nezměníme, protože naší cílovou destinací bude opět Edinburg. Krátkou pobřežní procházku jsme si udělali u Stacks of Duncansby – solitérních špičatých útesů, které se kdysi dávno odtrhly od pevniny. Po cestě jsme potkali i jednoho kamaráda papuchalka a samozřejmě obrovské stádo ovcí.
Počasí nám přineslo několik opravdu silných dešťů, kterým jsme stihli akorát ujet před naší další zastávkou u zřiceniny hradu Sinclair Girnigoe, jehož patronem je princ Charles. Hrad se od samého počátku nacházel na okrajích útesů a samozřejmě, jak se jejich části bortí, začal se s nimi bortit i sám hrad. Dnes stojí zhruba třetina z jeho původní velikosti, kterou se postupně snaží zachraňovat místní památkáři. Do zříceniny je možné se dostat přes dřevěný most a nakouknout do několika zpřístupněných místností. Když jsme se ale podívali na oblohu, bylo jasné, že zanedlouho nás dožene pořádná průtrž mračen, kterým jsme před chvílí ujeli. Vyrazili jsme kvapně k autu, ale nestihli jsme to tak o půl kilometru. Do auta jsme dorazili durch mokří (byli jsme oblečení nerozvážně jen nalehko 🙂 ), takže jsme se ve stísněných prostorách auta museli převléct do sucha – venku totiž pořád padali psi a kočky.
Poslední zastávkou byla mohyla, která se nacházela téměř u naší cesty na jih. Po zaparkování jsme přeběhli silnici a zbýval nám seběhnout poslední prudký kopeček. Dušan uklouzl a mě vzal přitom s sebou, takže se mnou sjel zbývající část srázu jako když si mě spletl se sáňkama. Naštěstí se mi podařilo vytáhnou zavčas nohu, takže jsme skončili jen s rozedřenýma kalhotama, několika modráky a mou celou rukou spálenou od kopřiv. 🙂
Cíl cesty jsme pak měli nadohled. Jednalo se o pozůstatky Cairn Liath – mohyly, která byla postavena před více než dvěmi tisíci let. Využila jsem i čelovky, když jsem prolézala temná zákoutí stavby, kam se muselo téměř po čtyřech. Dokonce ve stavbě byly zachovány i schody, takže bylo možné vyjít i do druhého patra.
Dneska se nám moc nedařilo, takže docela promrzlí a trošku polámaní jsme se těšili do sprchy a do postele. Když už jsem otevřela téma koupelny, tak v té pravé Britské najdete u umyvadla vždycky dva kohoutky. Jeden na studenou vodu, druhý na teplou vodu – už od doby, kdy jsme tohle rozmístění jako malá viděla v učebnici angličtiny mi vrtá hlavou, jak si jsou schopní umýt ruce vlažnou vodou, aniž by museli napustit umyvadlo.
