Život je příliš krátký na to, aby si člověk mohl dovolit říci ne přicházejícím dobrodružstvím. Je potřeba přijmout všechny výzvy a po jejich zdolání si užít to nejcennější vítězství – vítězství sám nad sebou… Ale dost mého filozofování 🙂 pojďme se podívat, co nám přinesl další den na ostrově Mull.

Před námi byla scénická silnička (opravdu se jmenuje Scenic Road) lemující jihozápadní pobřeží ostrova, opět v provedení single road track. Už jsem si na tento provoz docela zvykla, takže se mi několikrát stalo, že mi auta přede mnou uhnula na vyhýbacích místech, aby mě nebrzdili (muhehe). Samozřejmě velkou výzvou zůstávaly uzoučké silničky bez možnosti uhnutí, kde jedinou možností k vzájemnému se vyhnutí bylo velmi dlouhé a docela nebezpečné couvání. Mysleli jsme si, že nejhorší úseky ostrovní silnice máme za sebou, to jsme ale nevěděli, že tento typ silnice pokračuje i v ostrých zatáčkách ve velmi prudkých kopcích, kde se autu nechtělo jet ani na jedničku. Takže v serpentýnách bez vyhýbacích míst na nás čekal další level silniční adrenalinové zábavy. Upřímně tohle mi opravdu chybět nebude a jsem ráda, že to máme beze ztráty kytičky za sebou. Co mi ale bude určitě chybět, je přátelské poděkování při úspěšném vyhnutí se v podobě zvednuté ruky.

Po cestě jsme potkávali velké množství turistů s dalkohledy a monstrózními teleobjektivy, protože na ostrově se dají sledovat vzácní majestátní orli běloocasí. Měli jsme štěstí a jednoho z těchto dravců s neuvěřitelným rozpětím křídel jsme zahlédli plachtit nad útesy. Pomalu jsme se blížili k dnešnímu hlavnímu cíli, kterým byla jeskyně skrytá v útesích, opletená řadou pověstí včetně jedné o tajném mnišském řádu. Při zastavení na parkovišti u místního statku jsme si pobrali svoji nejlepší výbavu, protože začalo opět hustě pršet. Po očku jsme mrkli na neopreny, ale po krátké rozvaze jsme zhodnotili, že nebudou potřeba. Vydali jsme se na cestu mezi pobíhajícími ovcemi, které jsou na celém ostrově rozesety jako bílé chomáčky chmýří, jež sfouknete proti svahu ze stovky pampelišek.

Déšť opět rozvodnil místní potůčky a při snaze vyhnout se bahnitým oblastem, jsem při skákání z drnu na drn zahučela do bahna jednou nohou až po koleno. Takže jsem jen suše mohla zhodnotit, že místní opravdu ví, o čem mluví. Čekal nás ještě náročný sestup z útesu na pobřeží, kdy navlhlé kameny opět klouzaly a navíc byl terén poměrně nestabilní, takže se tu a tam uvolnil nějaký kámen, který se skutálel s rachotem dolů. Když jsme překonali útes, čekala na nás ještě zrádná cesta po kamenitém pobřeží. Při pohledu na velká kvanta platových odpadků vyvržených z moře jsem musela smutně zhodnotit, že my jako lidé dáváme naší planetě neskutečně zabrat.

Pomalu jsme se blížili k cíli, ale už z dálky jsme viděli, že jeskyně nebude tak snadno přístupná, jak jsme si mysleli. Odliv ještě nebyl tak veliký, abychom zvládli do jeskyně dojít suchou nohou. V tu chvíli jsem zalitovala, že jsem nechala neopren v několik kilometrů vzdáleném autě. Jeskyně nebyla na první pohled vidět, protože se schovávala za rohem dalšího útesu, ke kterému vedla cesta jenom mořem. Poryvy větru způsobily trošku prudší vlnobití, a tak jsme chvíli zvažovali, jak pokračovat dál. Trošku jsme si zahráli na postavy ze sci-fi filmu, protože jsme na bližší průzkum situace kolem vstupu do jeskyně vyslali dron. Díky němu jsme viděli za roh a zhodnotili, že jsme schopní cestu podniknout, i když se trochu (víc) namočíme.

Voda byla studená, opět jsem si vzpomněla na neopren, ale což, tohle mě přece nemůže zastavit. Po pás ve vodě (brrr) jsme přebrouzdali několik desítek metrů za roh k obrovské jeskyni, u jejíhož vstupu nás vítaly malé stékající pramínky vody (při větším dešti věřím, že tudy teče malý vodopád). Mokří a trošku zmrzlí jsme začali prozkoumávat vnitřek poměrně hluboké jeskyně. Ze spánku jsme probrali několik ptáků, kteří se v jeskyni skrývali. V nehlubší části se poměrně ochladilo, takže se nám ve svitu čelovek, které byly jediným zdrojem světla, začalo kouřit od pusy.

Po prolezení všech jejích zákoutí jsme se vydali zpět na pevninu a tentokrát se nám zdálo, že studené moře bylo aspoň o několik stupňů teplejší. Shodili jsme se sebe mokré oblečení a vydali se na cestu zpět. Hřál nás skvělý pocit z překonání všech překážek završených prohlídkou skvělé jeskyně. Navíc jsme nebyli jediní, kdo byl s námi spokojený, a proto se nám odvděčila i přìroda sama, kdy se z čista jasna protrhala obloha a na nás začaly svítit hřejivé sluneční paprsky. 🙂