Skotské počasí na sebe nedalo dlouho čekat a ráno nás přivítala zamračená obloha. Pro dnešní den jsme měli naplánovaný pohodový program pro aklimatizaci v novém prostředí. Poučili jsme se trošku z našich dřívejších cest, zejména té po Švédsku, kde jsme v rámci prvních dní museli na sever zdolat stovky kilometrů. Vyrazili jsme hned ráno po výborné snídani, kdy jsem neodolala lívancům v americkém stylu zalitým javorovým sirupem a banány.

Než jsme se vypravili z hotelu, začalo mezi mračny prokukovat sluníčko. Sbalili jsme droníka s nahradníma baterkama, protože ho měl čekat první let v britském vzdušném prostoru. Dušan mě poslal pro auto, abychom si do něj mohli nabalit věci na cestu. Z dálky na mě Vauxholík zamrkal oranžovými světlovody, těšíc se na naši další společnou cestu. Suverénně jsem otevřela dveře a nasedla do něj. Chtěla jsem zastrčit klíček do zapalování, když v tom jsem si všimla, že volant je na druhé straně. Zasmála jsem se své hlouposti a nenápadně si přesedla na druhou stranu a odjela k hotelu.

Prvním cílem byl Wallaceův monument, tyčící se rozhledna / památník s velmi specifickou střechou. Po cestě k památníku jsem přišla ještě na jednu zradu v jízdě v levém pruhu. Odbočování doprava, které je opravdu důležité si zažít. Protože co jiného jsem neudělala než to, že jsem odbočila do protisměru, kde mě do reality probudil rozjetý troubící kamion.

U Wallace jsme si po zaparkování bohužel přečetli, že se nacházíme v NO DRONE ZONE. Takže můj první let s dronem jsme museli odložit. Po krátkém výstupu lesem, ze kterého na nás mrkala snídající srnka, jsme dorazili k rozhledně. Aniž bychom museli vyběhnou další desítky schodů byly jsme byli odměněni krásným výhledem na krajinu protknutou klikatějící se řekou Forth.

Opět jsme nasedli do auta a vydali se zpět směrem na Edinburg. Cílem byly obrovské koňské skulptury tyčící se do výšky téměř 30ti metrů. Po krátké procházce a upozornění, že nemáme skákat do plavebního kanálu, kde hrozí utonutí (asi vypadáme jako Lumíci), jsme zavítali do místního farmářského krámku. Vše se tu kupuje po librách, tak jsme si koupili půl libry místních vyhlášených jahod. Mňamka!

Abychom se konečně trošku dostali do přírody, naplánovali jsme si výlet do nedalekého swampiště. Už po výlezu na vyhlídkovou věž jsme byli trošku zklamaní: přece jen v Lotyšsku a Litvě mají bažiny o několik řádů zajimavéjší. Ale ani to nás neodradilo od okružní procházky, na které jsme překvapivě nepotkali žádného komára.

Největším highlightem dne byl Falkirk Wheel. Velmi zajímavá technická stavba, kterou byste vzezřením a designem zařadili do století páry. Přesto je však stará pouze několik let. Archimédes byla nejen bárka, na které jsme se plavili, ale i objevitel neméně známého zákonu. Ten byl inspirací pro skotské inženýry, kteří tento technický zázrak vymysleli. Jedná se o lodní výtah, gravitační zdymadlo, které pro svůj pohyb potřebuje pouze energii potřebnou k uvaření vody ve dvou rychlovarných konvicích. Prostě gravitace opět vyhrává, i když já se od malička snažím dokázat opak.

Na palubě jsme měli lodní stevardy, kteří znali neskutečné množství skotských vtipů o počasí. Což vždy trefně použili, protože kromě sněžení, jsme v rámci hodinové jízdy zažili snad všechny druhy rozmarného počasí. Po cestě zpátky jsme zavzpomínali na včerejší výborné (a naše oblíbené) fish and chips, kterými jsme zahájili labužnickou část naší dovolené, a plánovali co budeme mlsat večer.

Za volantem se už cítím po pár desítkách mil velmi dobře a musím říct, že mě to neskutečně baví. Snad jen doufám že návyky získané na ostrovech si nepřivezu zpátky domů. S každou najetou mílí roste moje sebevědomí v obráceném ovládání auta, takže si jízdu užívám plnými doušky (myslím, že Dušana za volant už nepustím :)). Dotáhla jsem to tak daleko, že už i já začínám troubit na popletené evropany v protisměru jako správný pravoruký řidič.