Cestování je pro mě příležitostí zažít a vyzkoušet si nové věci, které doma nemůžu. Tentokrát vyhrála zelená kopcovitá země, kde rychle se střídající počasí patří k typickým charakteristikám stejně jako kilt a zrzavé vlasy – kraj na severu britského ostrova – Skotsko.

Poslední brutální pracovní měsíc vyvrcholil nonstop jízdou, kdy jsem si s úsměvem zavzpomínala na svá studenstká léta, kde slovo spánek pro mě znamenalo není potřeba. Klimbání na zadní sedačce po nočních jízdách mi moc nedalo, protože se mi hlavou honila spousta věcí z posledních pracovních dní. Druhou příležitostí, jak zavřít oči byl let, kde jsem ale nemohla najít tu správnou polohu. Poměrně překvapivě jsem byla naprosto v pohodě (první den cestování jsem zvládla zhruba s hodinou a půl trhaného spánku z celkových čtyřicetidvou, co jsem byla vzhůru). Bylo tedy překvapivé, že jsem si troufla sednout za volant levostranného provozu, i když podle původního plánu měl řídit Dušan. To bych ale asi nebyla já, kdybych to nezkusila. Však to byla pro mě výzva, kterou jsem nemohla odmítnout.

Ale nepředbíhejme.

Nekonečné čekání na pražském letišti na zpožděný let do Skotska mě nutilo přemýšlet, jestli jsem si opravdu neukousla velké sousto, když jsem se rozhodla pro bezespánkový první den dovolené. Využili jsme přebytečného času k doplnění energie na první náročný den cestování, kdy jsme si smlsli na výborném letištním pečivu.

V letadle jsem tradičně seděla u okýnka a pozorovala kontinentální krajinu. Sotva jsme přeletěli nad moře a začali jsme se blížit k ostrovům byla pestrobarevná políčka země vyplňována neprostupnými bílými oblaky. Takovými těmi načechranými mraky, na kterých by člověk nejradši skákal – jak by řekli v anglii: Fluffy clouds 😉 Vzpomněla jsem si na jeden díl Obelixe a Asterixe, kdy než dorazili k břehům Británie museli se proveslovat neprostupnou mlhou. My jsme na tom byli úplně stejně.

Po přistání v Edinburgu nás čekala pasová kontrola, kdy Dušana moc do Skotska pustit nechtěli. Ale po vyzvednutí kufrů vypadalo, že už nás nemůže nic zastavit… Jenže, zhruba po 500 metrech jsme narazili na nekonečné fronty v car rental house. Naštěstí jsme se po chvíli, i s vysokým pořadovým čislem 112, dostali k přednostnímu vyřízení, protože jsme měli rezervaci. Chtěli jsme si vyzvednout svoji Astru, kterou jsme si vybrali online… ale prý to bude Nissan Juke. Oba jsme si vzpomněli na naše půjčené auto stejné značky v Lotyšsku, které nás nedovezlo do cíle… takže začala vyjednávací hra o jiné auto (samozřejmě tak, aby to nebylo bráno jako upgrade a nemuseli jsme za to platit zbytečně peníze navíc). Po nabídce několika automatů a hybridů jsme byli trošku zklamaní. Chtěli jsme oba manuál. Vypadalo to beznadějně – půjčovny samozřejmě reagují na trh a díky pohodlnosti lidí, kteří preferují automat, si člověk s vášní pro řízení nemůže zvolit absolutní kontrolu nad vozem v podobě řadící páky. Po podpisování, které bych připodobnila k podpisovým akcím na hypotéku, jsme se vydali vstříc našemu novému vozu. Prošli jsme kolem mercedesů a krásných jaguárů (zamilovala jsem do F-type) s cílem si vyzkoušet anglické auto. Nakonec jsme dostali Vauxhall Mokka X – černé malé SUV, do kterého se nám měly v pohodě vejít všechny naše kufry. Hmm nevešly, takže jeden s námi pojede tradičně v kabině. Ale vítězství to pro nás bylo, protože to je manuál!

Sedla jsem za volant, po svých statisících najetých kilometrech, poměrně sebevědomě. Ale tak, jak jsem prohlásila několikrát cestou do Stirlingu, bylo to hrozně divný. Bylo to divný i pro Dušana, jako spolujezdce. Ovládání vozu je naprosto stejné jako u nás, včetně páček na volantu, pedálů a řadící páky. Co je jinak, je jen ten volant. Moc jsem neotálela a jela. Pořád jsem si opakovala drž se vlevo, drž se vlevo… ale kde je vlevo? Hehe, no patřím mezi ty, kteří si pletou neustále strany. To mě nemohlo zastavit, stejně tak, jako mě nemohl zastavit nedostatečný spánek.

Začátek byl v pohodě, i když jsem se musela soustředit na řazení druhou rukou a místo dvojky jsem napoprvé zařadila čtyřku. No co, nájezdy na kruháče v protisměru jsou opravdu zážitek, ale jak člověk jede se stovkou aut okolo, je to jednoduché a přirozené.

Na dálnici jsem držela netradičně 70, kdy až za volantem mi došlo, že je potřeba se přepnout na jiný metrický systém. Na dvouproudovce se jede pomalým pruhem vlevo. Takže si připadáte, jako když doma předjíždíte. Spokojeně jsem si jela a užívala jízdu, když jsem dojela pomalu jedoucí auto. Ze zamyšlení, proč mě blokuje, když jsem jsem rychlejší, mě rychle probral Dušan, když prohlásil „Ten Ti neuhne, musíš ho předjet“. A ano: poprvé v životě jsem někoho podjela zprava – tady se tomu říká předjíždění. Nejvíc mě rozptylovala moje pravá ruka, která si připadala nevyužitá. Jedinou funkci co má, jsou stěrače. Takže jsem si začala stěžovat, že nevím co s ní, a že ji mám zbytečně. To moje brblání už asi nemohl vydržet nějaký skotský bůh, takže na nás seslal déšť. Takže jsem si mohla spokojeně sáhnout na páčku stěračů a zhodnotit, že i pravá ruka bude mít ve Skotsku využití.