Bretaň + Normandie

Přistání v Nantes proběhlo podle plánu. Na první pohled se jedná o malinké letišťátko, které aktuálně prochází nějakou větší rekonstrukcí. Bloudění ale nebylo třeba, pobočka AVISu byla vidět téměř na první pohled. Nabídku na upgrade auta (za výhodný příplatek, jak jinak!) jsme odmítli, nechceme se motat francouzskými uličkami s velkým Renaultem. Jsme tedy rádi, že na parkovišti najdeme pohodový a malý vůz Opel Corsa. Po cestě na první ubytování se vracíme ve vzpomínkách zpět do roku 2009, kdy jsme poprvé ve Francii byli. Tenkrát ještě po vlastní ose v naší milované Mazdičce. Proč? Všude jsou kruháče. Ale má to výhodu - když se potřebujete zorientovat, prostě obkroužíte ještě jedno kolečko. To ale není ve Francii moc potřeba, protože všechno je přehledně značeno a to včetně čísel silnic. První den bydlíme v malebném domečku na okraji Nantes. To proto, že se zítra chceme vrátit zpět do města.

 

K ovládání pavouka je třeba několik lidí

Nantes jsou město s velkým vztahem k modernímu umění. Je to vidět na každém kroku. Největším lákadlem pro nás ale byla fantaskní stvoření, která jako by vystoupila z děl Julese Verna. Právě tento slavný spisovatel se zde narodil a právě částečně jako pocta vznikl projekt Les Machines de L’ile.

Den v Nantes tedy nemůžete začít lépe než návštěvou bývalé loděnice (kousek od ní je parkovací dům, kde v pohodě auto odložíte). Muzeum otevíralo až v 10 hodin, takže jsme mohli věnovat půlhodinku zkoumání okolí. Především jsme si mohli ze všech stran prohlédnout obřího mechanického slona. Zatím bylo sice slyšet jen šustění hydrauliky, ale už brzy se měl (i s námi na palubě) dát do pohybu.

To už se ale otevírají dveře do muzea, kde vás čeká pohyblivá housenka, dlouhonohý pavouk i bájný pterodaktyl. Všechno rozpohybované a připravené k ovládání několika piloty. Každý má na starosti některou z končetin. Dozvěděli jsme se všechno také o plánovaném Heronově stromu – obrovském projektu, který zde vznikne v následujících letech. A určitě bude důvodem se sem ještě jednou podívat!

Prohlídka muzea trvá téměř hodinu, ale to už musíme vyběhnout a spěchat k nástupišti. Za chvíli nám totiž odjíždí jedinečný dopravní prostředek. Povezeme se totiž na zádech obrovského slona. Po nástupu zjišťujeme, že si můžete užívat jízdu buď uvnitř v salonku nebo vyšplhat po točitých schodech nahoru a koukat z výšky téměř 11 metrů kolem sebe.

Výhled ze slona je majestátní

Jakmile se slon dává do pohybu, zjišťujeme, že tolik manipulantů nepotřebuje. Stačí mu jeden řidič. Sice nevyniká rychlostí (při váze téměř 50 tun to ani není možné), ale o to více času máte na jeho zádech k vychutnávání a kochání se. Za jízdy slon navíc houpe chobotem, ze kterého na kolemjdoucí šplíchá příjemný vodní poprašek.

Půlhodinová cesta je u konce dřív, než se nadějete. Zastavili jsme u obřího kolotoče, který je ten den bohužel mimo provoz a vydali se do centra. Už na krátké pěší cestě si pro nás Nantes přichystalo hned na úvod překvapení. Na louce se tam nachází tábor pro uprchlíky. Vše ale probíhá v klidu a žádné výtržnosti jsme nezaznamenali. Hned za jejich zády se nachází krásné centrum města se spoustou historických budov, kterým vévodí starodávné nákupní centrum Passage Pommeraye a také katedrála svatého Petra a Pavla (z roku 1891).

Výhled z jeskyně Grotte des Korrigans

Pak už nasedáme zpět do auta a míříme do zálivu Pouliguen, kde se na pobřeží stejnojmenného města nachází jeskyně Grotte des Korrigans. Krásný výhled na moře i procházka po pobřeží nás uvítá zpět u moře. O kousek dál stojí v Batz-sur-Mer zbytek vyhořelé stavby Notre-Dame-du-Mûrier. Dovnitř se bohužel nepodíváte, ale můžete se pokochat zvenčí. Nedaleko se nachází také Oceárium Le Croisic, které jsme ale nakonec vynechali.

Už se ale vracíme zpět na rychlou silnici směr Vannes a dále na Auray. Tam už se nachází náš hotel, ale ještě předtím nás čeká pohodová procházka podél řeky Auray k pohřebišti lodí. Místo se zajímavou atmosférou končí náš den.

 

[ultimate_maps id="4"]

Délka trasy: 256 km

Naše první kilometry ráno směřovaly opačným směrem, než bychom se měli vydat. Chtěli jsme si totiž prohlédnout poloostrov Quiberon a moc pěknou pláž Plage de la Jument, kde jsme mohli poprvé okusit teplotu Biskajského zálivu v září. Pohodovou procházku jsme zakončili pohledem na Château Turpault, které dokonale vystupuje z okolní zástavby.

To už jsme na nejjižnějším cípu poloostrova. O kousek zpět na sever se ukrývá hned dvojice turisticky zajímavých bodů. Pointe du Percho je krásný skalní útvar, který nabízí klenbu, pod kterou se při odlivu můžete dokonce projít. Vede k němu krásná písečná cestička, jen ten sestup na konci je docela prudký. Na protější skále leží zřícenina starého domu, která také stojí za navštívení.

Postupně jsme se tedy vracel na sever, kde hlavním lákadlem (stále ještě kus pod Aurayem) dopoledního programu byl ale jednoznačně Carnac. Leží zde totiž megalitické řady menhirů, které se táhnou několik kilometrů od stejnojmenného města. Dovnitř vás nepustí v případě, že si nezaplatíte komentovanou prohlídku. To nebylo nic pro nás. Naštěstí kolem menhirů vede také turistická stezka a i z ní kameny berou dech.

Od Carnacu nás čekala dlouhá cesta autem až k severnímu pobřeží Francie, do zálivu Saint-Malo. Více než dvě stovky kilometrů jsme si zkrátili zastávkou v městečku Pontivy, kde se nachází nejen zajímavý hrad, ale také netradičně vyzdobené náměstí. Nad jeho plochou se houpou barevné deštníky. Původní plán nás měl zavést ještě do Rennes, abychom se mohli pokochat jejich katedrálou, ale nakonec jsme zvolili přímější cestu směrem na sever. Katedrál si ještě užijeme do sytosti v dalších dnech.

Úspěšný přejezd jsme oslavili krásnou vyhlídkou na záliv, která se jmenuje Pointe du Roselier. Vyhlídkové lavičky i sochy, ale především výhled na další lákadlo pobřeží - Cap Fréhel (to jsme ale ještě nevěděli). Právě Cap Fréhel měl být naší poslední zastávkou dne. Ostatně dorazili jsme sem také někdy kolem šesté hodiny večer, kdy už se začalo dělat větrno a tedy i chladno. Přesto jsme si prošli krásnou vyhlídku a pokochali se pohledem na minecraftové skály.

Naše cesta nyní mířila do hotelu v nenápadném Saint-Malu, které se nakonec mělo stát tím největším překvapením dne a také prvním místem, které si nás opravdu získalo. Paradoxně to tedy nebyla příroda, ale střed města, které nám doporučil pan vedoucí hotelu. Zamířili jsme tedy do historického středu, který je obehnán hradbami. A po nich se dá bez omezení chodit. Vyšlo nám to úplně dokonale, protože jsme si právě z nich mohli vychutnat západ Slunce nad mořem. S takovou vzpomínkou se pak usíná mnohem lépe.

 

[ultimate_maps id="2"]

Délka trasy: 370 km

Saint-Malo má kromě svojí neoddiskutovatelné starobylé krásy ještě jednu strategickou výhodu pro každého cestovatele. Nachází se totiž pouze nějakých padesát kilometrů a tedy necelou hodinu cesty od jednoho z největších lákadel celého severního pobřeží - opatství Mont Saint-Michel. To byl jasný hřeb čtvrtého dne na severu Francie a také nejočekávanější místo celého putování.

O to lepší zprávou je, že do puntíku očekávání naplnil. Při příjezdu vás s automobilem nasměrují na obrovská záchytná parkoviště, ukrytá za závorami. Tady se za odložení vozu platí, ale naštěstí žádné nekřesťanské částky devět eur na celý den. Je tedy jedno, jak dlouho návštěvou opatství strávíte.

Obecně se doporučuje tuto památku UNESCO navštěvovat v ranních nebo večerních hodinách. A ono to má opravdu něco do sebe. Nám se podařilo na místo dorazit už v devět, ale další půlhodinku vám vezme cesta autobusem až ke stavbě. Místo toho se dá jít tuto několikakilometrovou trasu pěšky a vychutnávat si stále rostoucí siluetu monstrózní stavby. Ale dominantou začne Mont Saint Michel být už dávno předtím, ještě když se blížíte vozem po silnici, vystupuje na obzoru a shlíží na vás.

Po vystoupení z autobusu se ale jeho obrazu už nedá vyhnout. Gigantická hora svatého Michaela má totiž na výšku osmdesát metrů. V době naší návštěvy byl celý na souši, takže se kolem po bahnitém okolí proháněla řada turistů toužících po netradičním výhledu. Není ale úhel, ze kterého by více než tisíc let starý klášter nebyl vyfotografován.

V jeho prostorách jsme strávili celé dopoledne. Postupně krásnými úzkými uličkami vystoupáte až na špici s výhledy do všech stran. A je tu opravdu na co koukat od turistických obchodů, přes různé kaple až po hradby. Na příliv jsme čekali marně.

Po tomto velkolepém zážitku měl být zbytek dne v barvách vzpomínek na druhou světovou válku. Projížděli jsme totiž územím pláží velkého vylodění spojenců v Normandii, tedy pláží Dne D. Než se tak stalo, chvíli to trvalo, protože silničky jsou zde úzké a jízda je po nich pomalá. Překonat jsme museli celkem 137 kilometrů.

Pomohly nám v tom i dálnice. Jednalo se o naši první zkušenost s francouzskými dálnicemi, které jsou proslulé svojí vysokou cenou. Ta může dosahovat i 10 eur za sto kilometrů.

Nepodařilo se nám přesně pochopit systém mýtných bran. Někdy se nám povedlo najet bez brány, možná protože dálnice v Caen začínala. Celé je to pekelně matoucí a nikdy nemáte jistotu, jestli jedete dobře. Nám se nakonec podařilo všechno trefit a zaplatit. A to přesto, že i nájezd do mýtných bran je tak trochu loterie. Pouze některé z nich umožňují platbu v hotovosti, jiné vyžadují speciální karty.

Pokud se ptáte, jestli uspějete s našimi debetními kartami, pak dle naší zkušenosti fungují. Vyzkoušeli jsme to nedobrovolně, když na branách nebyla vůbec možnost platby v hotovosti vyobrazena. Ne každý ale má tak dobré zkušenosti s platbou českými kartami. V nejhorším případě vám už automat kartu nevrátí.

Ve směru od západu na východ jsme tak nejdříve dorazili na území pláže Utah, na jejíž ploše stojí velké muzeum a u něj také řada soch a památník. Setkáte se také s Higginsovou lod, neboli LCVP. Přistávacím zařízením, ve kterém se tísnilo 36 vojáků.

Další divize spojenců se sice vylodila až na pláži Omaha, ale mezi ní leží ještě jedno opomíjené místo. Místo hrdinských činů: Pointe du Huc, kde se pokusili američtí rangeři zdolat vysoký útes, na jehož vrcholu bylo německé opevnění. Víc než dvěma stovkám vojáků se nakonec podařilo dobýt pozice dělostřelectva a umlčet jej. Místo je zvrásněné jámami po bombardování. Je odsud krásný výhled na pobřeží.

Následují další pláže, kterým vévodí obrovská (a už zmiňovaná) Omaha. Člověk by měl nutkání ze sebe shodit oblečení, odhalit plavky a vrhnout se do vody. Jenže pak vás přemůže obrácená vize postav vybíhajících z vody a nutkání vás přejde. Z mola je krásný rozhled na obě strany, na pláž táhnoucí se několik kilometrů. Jsou zde v moři viditelné zbytky Atlantického valu, který je nejpatrnější u vesničky Arromanches-les-Bains.

Ze všech těch míst vyzařuje výrazná negativní energie. Pozůstatek věcí, které se zde udály. Člověk pak už nemá ani touhu objevovat jiná místa, takže jsme dojeli do cíle denní etapy, zakotvili v přístavu Le Havre a vyrazili se ubytovat.

 

[ultimate_maps id="5"]

Délka trasy: 98 km

V rámci plánování jsme právě Le Havre zvolili jako svoji dvoudenní zastávku. Pokud bych plánoval znovu, hodně bych váhal mezi tímto přístavním městem a Saint-Malem. Proč? Protože samotný Le Havre není zrovna zajímavé město, ale funguje jako skvělá základna pro vychutnání Alabastrového pobřeží.

A tak jsme ráno kolem osmé hodiny, po snídani v moderním hotelu Nomad Le Havre, vyrazili po přímořské D940 na sever směr k Étretatu. Právě toto městečko mezi skalami se stalo naší první zastávkou. A bylo to dobře, protože malé parkovišťátko u přístavu bylo už o dvě hodiny později (v době našeho odchodu) plné.

Byla to současně naše první zkušenost s parkovacím automatem, který je kompletně ve francouzštině. S pomocí jednoho místního návštěvníka jsme to ale nakonec zvládli. Do systému je totiž třeba kromě délky zadat také značku vozu, pravděpodobně proto, aby si návštěvníci mezi sebou lístky nepředávali.

Při prvních krocích k pobřeží nás doprovázelo rachocení vln o kamení. Byl to krásný a uklidňující zvuk, který na nějakou dobu přebil i luxusní vyhlídku. Pak si už ale přece jen bělostné skály po obou stranách získaly větší pozornost. Po pravé ruce se nacházel kostel Chapelle Notre-Dame de la Garde a také zajímavé zahrady Les Jardins de Étretat.

My jsme se ale rozhodli vydat doleva, do strmého kopce a směrem k nádherným skalním obloukům. Trojici vévodí především největší L'Aiguille, na který je vyhlídka z obou stran. Pokud vyšlapete celý kopec podél golfového hřiště, odmění se vám skaliska i výhledem na druhou stranu.

Kde ale vládly skály, tam nám bohužel štěstí nepřálo ohledně prohlídky místní jeskyně Trou à l'Homme, která je přístupná pouze v době odlivu. To ale bohužel nebylo v době naší návštěvy, takže jsme se vydali dál podél pobřeží na sever.

Druhou zastávkou bylo větší městečko Fécamp, které je zajímavé opět především svojí lokací mezi skalisky. Kromě zajímavého mola s rybáři a vyhlídky na do dálky se táhnoucí skaliska ale nemá příliš co nabídnout.

Rychle jsme se tedy rozhodli a vyrazili ještě o kousek dál, kde se do skalisek zařezává mnohem menší průrva. Ukrývá se na konci vesničky Senneville-sur-Fécamp, kde se dlouhé schody svažují směrem k moři. Jakmile sestoupíte, ocitnete se v obklopení těch alabastrových skal, na které jste dosud koukali jen uctivě zdálky. Na obě strany se tu nabízí krásné výlety se spoustou míst ke kochání a čirou vodou ke koupání.

Pozdní odpoledne nám pak po návratu měla vyplnit prohlídka města Le Havre. Bohužel kromě zajímavé stavby z lodních kontejnerů a několika staveb v centru jsme na nic zajímavého nenarazili. Využili jsme tedy příležitosti, vrátili se do hotelu tramvají a šli nakoupit dárky.

Délka trasy: 274 km

Po zkušenostech s dopravou v Le Havre z minulých dvou dní jsme se rozhodli vyrazit ráno co nejdříve. I se snídaní se nám to podařilo během svítání, které jsme si mohli vychutnat na vlastní oči pod mostem Pont de Tancarville. Tentokrát jsme zvolili jízdu po okresních silnicích. S ohledem na finanční rozdíl bychom na celém dni ušetřili pouhých 30 minut.

A brzký začátek byl dobrou volbou, protože nás čekala nejnáročnější etapa. Naší první zastávkou bylo Rouen a jeho elegantní katedrála. Trochu nás ale zaskočilo, že přímo před ní byla rozestavená řada stánků. A ty kazily celkový výhled na jinak opravdu majestátní stavbu.

Rouen ale není známé pouze katedrálou Nanebevzetí Panny Marie (Notre-Damelde-l'Assomption), která má krásné průčelí. Mezi zajímavá místa je třeba zařadit také památník Johanky z Arku. Stavba byla ale v době naší návštěvy uzavřená a kolem probíhaly stavební práce.

Naše další kilometry směřovaly do Giverny. Městečko ležící pouze nějakých 50 kilometrů vzdušnou čarou od Paříže totiž bylo bydlištěm Clauda Moneta. Právě zde lze najít jeho ohromující zahrady, kterým vévodí divoce rostoucí květiny. Zahrada samotná na nás udělala velký dojem a to přesto, že jsme je procházeli ve společnosti stovek dalších zájemců. Bylo to dané asi i tím, že byla zrovna sobota, takže mnoho turistů vyrazilo na výlet do této vyhlášené lokace.

Zahrady samotné jsou přístupné za poplatek deseti eur. Najdete zde řadu slavných výjevů, včetně jezírka s lekníny a mostku přes něj. Dokonce jsou její dvě části propojeny podchodem pod silnicí.

Třetí a poslední zastávkou na naší cestě bylo Chartres. Místní katedrála je vidět už z příjezdové silnice daleko před městem. Tyčí se nad všechny ostatní stavby ve městě. Je úplně jiná než ta v Rouen a oplývá bělostnou krásou. Její postranní vchod je ještě hezčí než ten hlavní, ale bohužel ještě není dokončena jeho rekonstrukce.

Kromě samotné stavby se nám na tomto městě vryl do paměti ještě jeden zážitek. Pokud se chcete snadno a rychle dostat do centra, pak vám nezbývá než využít místního parkovacího domu ukrytého v podzemí. Tvoří ho dvě propletené spirály - jedna pro přijíždějící auta a druhá pro ty odjíždějící tak, aby se provoz nepotkal. To je samo o sobě chytré, jenže bohužel inženýři zapomněli zcela na šipky navigující k pokladnám. Tedy vlastně k pokladně. Na celý dům je pouze jedna a vůbec není snadné ji najít. Naštěstí jsme spojili síly s dalšími návštěvníky a nakonec jsme mohli několik eur přispět na parkování.

Z Chartres do Orleáns to byla už opravdu dlouhá a nekonečná cesta po silnicích bez zatáček. A to jsme netušili, že takových si ještě užijeme v následujících dnech řadu. Samotné Orleáns se nám ale odvděčilo krásným centrem, do kterého jsme zamířili po ubytování v Hôtel Escale Oceania. I centru tohoto šlechtického města (určitě znáte pojem vévoda orleánský) vévodí Katedrála svatého Kříže (Cathédrale Sainte-Croix). Je zajímavá především ulicí, která ústí přímo před ni a vytváří tak krásný koridor. I zde zanechala otisk nezapomenutelná Johanka z Arku.