Skotsko

Cestování je pro mě příležitostí zažít a vyzkoušet si nové věci, které doma nemůžu. Tentokrát vyhrála zelená kopcovitá země, kde rychle se střídající počasí patří k typickým charakteristikám stejně jako kilt a zrzavé vlasy - kraj na severu britského ostrova - Skotsko. Poslední brutální pracovní měsíc vyvrcholil nonstop jízdou, kdy jsem si s úsměvem zavzpomínala na svá studenstká léta, kde slovo spánek pro mě znamenalo není potřeba. Klimbání na zadní sedačce po nočních jízdách mi moc nedalo, protože se mi hlavou honila spousta věcí z posledních pracovních dní. Druhou příležitostí, jak zavřít oči byl let, kde jsem ale nemohla najít tu správnou polohu. Poměrně překvapivě jsem byla naprosto v pohodě (první den cestování jsem zvládla zhruba s hodinou a půl trhaného spánku z celkových čtyřicetidvou, co jsem byla vzhůru). Bylo tedy překvapivé, že jsem si troufla sednout za volant levostranného provozu, i když podle původního plánu měl řídit Dušan. To bych ale asi nebyla já, kdybych to nezkusila. Však to byla pro mě výzva, kterou jsem nemohla odmítnout. Ale nepředbíhejme. Nekonečné čekání na pražském letišti na zpožděný let do Skotska mě nutilo přemýšlet, jestli jsem si opravdu neukousla velké sousto, když jsem se rozhodla pro bezespánkový první den dovolené. Využili jsme přebytečného času k doplnění energie na první náročný den cestování, kdy jsme si smlsli na výborném letištním pečivu. V letadle jsem tradičně seděla u okýnka a pozorovala kontinentální krajinu. Sotva jsme přeletěli nad moře a začali jsme se blížit k ostrovům byla pestrobarevná políčka země vyplňována neprostupnými bílými oblaky. Takovými těmi načechranými mraky, na kterých by člověk nejradši skákal - jak by řekli v anglii: Fluffy clouds ;) Vzpomněla jsem si na jeden díl Obelixe a Asterixe, kdy než dorazili k břehům Británie museli se proveslovat neprostupnou mlhou. My jsme na tom byli úplně stejně. Po přistání v Edinburgu nás čekala pasová kontrola, kdy Dušana moc do Skotska pustit nechtěli. Ale po vyzvednutí kufrů vypadalo, že už nás nemůže nic zastavit... Jenže, zhruba po 500 metrech jsme narazili na nekonečné fronty v car rental house. Naštěstí jsme se po chvíli, i s vysokým pořadovým čislem 112, dostali k přednostnímu vyřízení, protože jsme měli rezervaci. Chtěli jsme si vyzvednout svoji Astru, kterou jsme si vybrali online... ale prý to bude Nissan Juke. Oba jsme si vzpomněli na naše půjčené auto stejné značky v Lotyšsku, které nás nedovezlo do cíle... takže začala vyjednávací hra o jiné auto (samozřejmě tak, aby to nebylo bráno jako upgrade a nemuseli jsme za to platit zbytečně peníze navíc). Po nabídce několika automatů a hybridů jsme byli trošku zklamaní. Chtěli jsme oba manuál. Vypadalo to beznadějně - půjčovny samozřejmě reagují na trh a díky pohodlnosti lidí, kteří preferují automat, si člověk s vášní pro řízení nemůže zvolit absolutní kontrolu nad vozem v podobě řadící páky. Po podpisování, které bych připodobnila k podpisovým akcím na hypotéku, jsme se vydali vstříc našemu novému vozu. Prošli jsme kolem mercedesů a krásných jaguárů (zamilovala jsem do F-type) s cílem si vyzkoušet anglické auto. Nakonec jsme dostali Vauxhall Mokka X - černé malé SUV, do kterého se nám měly v pohodě vejít všechny naše kufry. Hmm nevešly, takže jeden s námi pojede tradičně v kabině. Ale vítězství to pro nás bylo, protože to je manuál! Sedla jsem za volant, po svých statisících najetých kilometrech, poměrně sebevědomě. Ale tak, jak jsem prohlásila několikrát cestou do Stirlingu, bylo to hrozně divný. Bylo to divný i pro Dušana, jako spolujezdce. Ovládání vozu je naprosto stejné jako u nás, včetně páček na volantu, pedálů a řadící páky. Co je jinak, je jen ten volant. Moc jsem neotálela a jela. Pořád jsem si opakovala drž se vlevo, drž se vlevo... ale kde je vlevo? Hehe, no patřím mezi ty, kteří si pletou neustále strany. To mě nemohlo zastavit, stejně tak, jako mě nemohl zastavit nedostatečný spánek. Začátek byl v pohodě, i když jsem se musela soustředit na řazení druhou rukou a místo dvojky jsem napoprvé zařadila čtyřku. No co, nájezdy na kruháče v protisměru jsou opravdu zážitek, ale jak člověk jede se stovkou aut okolo, je to jednoduché a přirozené. Na dálnici jsem držela netradičně 70, kdy až za volantem mi došlo, že je potřeba se přepnout na jiný metrický systém. Na dvouproudovce se jede pomalým pruhem vlevo. Takže si připadáte, jako když doma předjíždíte. Spokojeně jsem si jela a užívala jízdu, když jsem dojela pomalu jedoucí auto. Ze zamyšlení, proč mě blokuje, když jsem jsem rychlejší, mě rychle probral Dušan, když prohlásil "Ten Ti neuhne, musíš ho předjet". A ano: poprvé v životě jsem někoho podjela zprava - tady se tomu říká předjíždění. Nejvíc mě rozptylovala moje pravá ruka, která si připadala nevyužitá. Jedinou funkci co má, jsou stěrače. Takže jsem si začala stěžovat, že nevím co s ní, a že ji mám zbytečně. To moje brblání už asi nemohl vydržet nějaký skotský bůh, takže na nás seslal déšť. Takže jsem si mohla spokojeně sáhnout na páčku stěračů a zhodnotit, že i pravá ruka bude mít ve Skotsku využití.  

Skotské počasí na sebe nedalo dlouho čekat a ráno nás přivítala zamračená obloha. Pro dnešní den jsme měli naplánovaný pohodový program pro aklimatizaci v novém prostředí. Poučili jsme se trošku z našich dřívejších cest, zejména té po Švédsku, kde jsme v rámci prvních dní museli na sever zdolat stovky kilometrů. Vyrazili jsme hned ráno po výborné snídani, kdy jsem neodolala lívancům v americkém stylu zalitým javorovým sirupem a banány. Než jsme se vypravili z hotelu, začalo mezi mračny prokukovat sluníčko. Sbalili jsme droníka s nahradníma baterkama, protože ho měl čekat první let v britském vzdušném prostoru. Dušan mě poslal pro auto, abychom si do něj mohli nabalit věci na cestu. Z dálky na mě Vauxholík zamrkal oranžovými světlovody, těšíc se na naši další společnou cestu. Suverénně jsem otevřela dveře a nasedla do něj. Chtěla jsem zastrčit klíček do zapalování, když v tom jsem si všimla, že volant je na druhé straně. Zasmála jsem se své hlouposti a nenápadně si přesedla na druhou stranu a odjela k hotelu. Prvním cílem byl Wallaceův monument, tyčící se rozhledna / památník s velmi specifickou střechou. Po cestě k památníku jsem přišla ještě na jednu zradu v jízdě v levém pruhu. Odbočování doprava, které je opravdu důležité si zažít. Protože co jiného jsem neudělala než to, že jsem odbočila do protisměru, kde mě do reality probudil rozjetý troubící kamion. U Wallace jsme si po zaparkování bohužel přečetli, že se nacházíme v NO DRONE ZONE. Takže můj první let s dronem jsme museli odložit. Po krátkém výstupu lesem, ze kterého na nás mrkala snídající srnka, jsme dorazili k rozhledně. Aniž bychom museli vyběhnou další desítky schodů byly jsme byli odměněni krásným výhledem na krajinu protknutou klikatějící se řekou Forth. Opět jsme nasedli do auta a vydali se zpět směrem na Edinburg. Cílem byly obrovské koňské skulptury tyčící se do výšky téměř 30ti metrů. Po krátké procházce a upozornění, že nemáme skákat do plavebního kanálu, kde hrozí utonutí (asi vypadáme jako Lumíci), jsme zavítali do místního farmářského krámku. Vše se tu kupuje po librách, tak jsme si koupili půl libry místních vyhlášených jahod. Mňamka! Abychom se konečně trošku dostali do přírody, naplánovali jsme si výlet do nedalekého swampiště. Už po výlezu na vyhlídkovou věž jsme byli trošku zklamaní: přece jen v Lotyšsku a Litvě mají bažiny o několik řádů zajimavéjší. Ale ani to nás neodradilo od okružní procházky, na které jsme překvapivě nepotkali žádného komára. Největším highlightem dne byl Falkirk Wheel. Velmi zajímavá technická stavba, kterou byste vzezřením a designem zařadili do století páry. Přesto je však stará pouze několik let. Archimédes byla nejen bárka, na které jsme se plavili, ale i objevitel neméně známého zákonu. Ten byl inspirací pro skotské inženýry, kteří tento technický zázrak vymysleli. Jedná se o lodní výtah, gravitační zdymadlo, které pro svůj pohyb potřebuje pouze energii potřebnou k uvaření vody ve dvou rychlovarných konvicích. Prostě gravitace opět vyhrává, i když já se od malička snažím dokázat opak. Na palubě jsme měli lodní stevardy, kteří znali neskutečné množství skotských vtipů o počasí. Což vždy trefně použili, protože kromě sněžení, jsme v rámci hodinové jízdy zažili snad všechny druhy rozmarného počasí. Po cestě zpátky jsme zavzpomínali na včerejší výborné (a naše oblíbené) fish and chips, kterými jsme zahájili labužnickou část naší dovolené, a plánovali co budeme mlsat večer. Za volantem se už cítím po pár desítkách mil velmi dobře a musím říct, že mě to neskutečně baví. Snad jen doufám že návyky získané na ostrovech si nepřivezu zpátky domů. S každou najetou mílí roste moje sebevědomí v obráceném ovládání auta, takže si jízdu užívám plnými doušky (myslím, že Dušana za volant už nepustím :)). Dotáhla jsem to tak daleko, že už i já začínám troubit na popletené evropany v protisměru jako správný pravoruký řidič.

S těžkým srdcem jsem předala řízení Dušanovi, který mě takto připravil o zábavu v rámci britského silničního provozu. Ale je pravda, že je přece jen neděle, takže byla ideální příležitost, aby si zkusil obrácený provoz. Bylo docela zábavné sledovat stejný vývoj, jaký jsem před pár dny prožívala za volantem i já.

Dnes nás čekal pestrý program, kdy jsme se měli pomalu vzdalovat civilizaci a zaklepat na bránu pravých skotských highlands. Popojeli jsme pár mil do národního parku Trossachs, kde nás čekal menší výstup, ze kterého jsme měli mít rozhled na Loch Lomond. Už po cestě jsme začali potkávat davy turistů, protože je jezero jedno z místních lákadel. My jsme ale naštěstí vytipovali nepříliš známý trek, takže jsme nepotkali ani živáčka. Zaparkovali jsme na odlehlém parkovišti, když v tom se začala temně zatahovat obloha a k zemi se začali snášet první kapky. Dušan chtěl vyrazit s tím, že stejně po cestě minimálně jednou zmokneme. Ale když jsem se podívala na oblohu a rychlost černých mraků, bylo jasné, že to bude maximálně přeháňka na dvacet minut. Kdyby jste slyšeli ty stížnosti v autě, že už jsme mohli jít, že budeme stejně mokří... jelikož jsem tvrdohlavec a neustoupila jsem ani o píď, tak jsme počkali až déšť přestane (opravdu trval necelých dvacet minut). Čekání se vyplatilo - cestou nahoru a dolů na nás nespadla jediná kapka. Výhled z vyhlídky jsme dopřáli i dronovi, který prvním letem zachytil různorodost Skotské krajiny. Už se těším na sestříhání nějakého pěkného videa. Další zastávka nebyla přímo doporučenou turistickou aktrakcí, natož aby byla úplně legální. Prostě si nemůžu pomoct, jak někde vidím nápis: zákaz vstupu - nebezpečí, je to pro mě jako pozvánka, kterou nedokážu odmítnout. Tentokrát jsme si vybrali zavřené polorozpadlé nacistické sanatorium. Kdysi to byl zámeček, který za druhé světové války využili nacisti k léčbě svých prominentů. Po válce se Skoti rozhodli nechat budovu ladem. A jak šel čas, tak se příroda pustila do díla. Když jsme viděli zámek z dálky, vzpomněla jsem si na pohádku Šípková Růženka, protože torzo třípatrové stavby s věžičkou bylo celé zarostlé. K dokreslení atmosféry v celém areálu lítali a krákali černí havrani. Po prolezení poškozeného plotu s ostnatým drátem jsme se dostali do útrob stavby. Okamžitě jsem zahnala představu dětské pohádky, kdy polorozpadlé zdi a místnosti symbioticky splývaly s okolním porostem. Tak jak člověk zná z postapokalyptických filmů a her (něco ve stylu Horizon Zero). Prolezli jsme celou budovu křížem ķrážem a po dlouhé době jsem se zase cítila ve svém živlu spojeném s prozkoumáváním temných zákoutí a prolézáním těžce dostupných míst budovy (škoda jen, že sklepení byly zavalené). Další zastávkou byla tentokrát oficiální turistická destinace Devils Pulpit, kde v hlubokém kaňonu protéká průzračná voda, vymýlající si cestu ve skalách po stovky let. Po sestoupení strmého kluzkého schodiště, se před námi objevil hluboký kaňon s mechem porostlou skálou. Vzala jsem si s sebou svoje rádoby neoprenové boty, abych ve vodě vydržela nějakou dobu (neopren ještě spinká v kufru, na něho by měla přijít řada později). Proto jsem v ní nakonec překvapivě zůstala několik minut, aniž by mi její ledovos a rychlý proud dělal větší starosti. Dušan šel hrdinsky naboso, ale nevydržel ve vodě o teplotě 5-7° C déle než minutu. Tohle byla naše poslední zastávka před přímou cestou na sever, kdy už jsme oba vyhlíželi k nebi se tyčící hory poroslé zelenou trávou. Konečně jsme se dočkali skotských horských panoramat, která se před námi po cestě otvírala a my se jich nemohli vynabažit. Chtěli jsme se jestě podívat na jednu tisícovku, ale naše plány nám tentokrát překazilo opravdu škaredé počasí s téměř nulovou viditelností. Čekat v autě nemělo smysl, a tak jsme se vydali na poslední zastávku dnešního dne: Gruffalo Trail. Dušan si po celodenním ježdění zvykl na volant vpravo, což bude v následujících dnech důležité, protože nás čekají uzké jednoproudé silničky, kdy člověk víc nacouvá než jede dopředu. Dneska budeme oba dva usínat spokojení, protože jsme se dostali konečně do hor. A já si navíc mohla prozkoumat zakázané polorozpadlé místo :-)

Plány na dnešní den byly veliké, protože se nacházíme v okouzlující oblasti Glen Coe, kdy člověk neví, kam se dřív vydat na hezkou tůru. Už včera jsme nakoukli do neskutečně krásného údolí, jež uprostřed protíná silnice, nad kterou se po obou stranách tyčí majestatné hory. Dnes to měl být opět náš hlavní cíl. Jedinou překážkou pro nás mohlo být jen počasí. Hned brzo ráno jsme sedli do auta, abychom toho stihli co nejvíce, ale bohužel po pár mílích jsme museli zapnout stěrače. Ráno jsme se na cestu vybavili dobře - vzali jsme si vše nepromokavé, tak abychom byli v teple a suchu po celý den. Když jsme se blížili k údolí, špičky hor byly zahalené nízkými mraky, takže jsme se pomalu v duchu loučili s krásnými vyhlídkami z jejich vrcholků. Nechtěli jsme se ale smířit s tím, že počasí nad námi vyhraje, proto jsme se rozhodli nejdříve zajet nakoupit zásoby do nedalekého města s nadějí, že se počasí umoudří. Když jsme vraceli zpět k horám bylo už jasné, že dnes už lépe nebude. Hory byly zachumlány v mračné mlze, která jen lehce měnila barvu z černé až po světle šedavou. Nejsme ale z papíru, abychom se zalekli deště :-) S malými úpravami jsme se rozhodli, že podnikneme několik výšlapů, ať je počasí jaké chce. První krátkou procházkou byla Hagridova chaloupka. Po vyběhnutí malého kopečku jsme se ocitli na místě, kde byla postavená Hagridova chýše. Reálně však filmaři využili místa pouze k natočení prostředí a dům pak do scenérie přidali pomocí triků. Ale i přesto, když se člověk zadíval do lesa vedle imaginárního Hagridova příbytku, okamžitě si vybavil scénu, jak do téhož lesa Hermiona odvádí Klofana. Další zastávka byla na úpatí jedné ze Tří sester, která se od nedalekého potůčku tyčí do necelých 1100 metrů. Strmost svahů, které jsou kompletně pokryté zelení, jsme pouze obdivovali z vyšlapané cesty zespodu. Počasí se totiž trošku zbláznilo. Prudký vítr ve Skotsku způsobuje nechvalně známý horizontální déšť, který s sebou přinesl nejen rozstříštěné kapky vody, ale i malé kroupy. Utekli jsme se schovat do auta a s poslední nadějí na trek jsme popojeli o kus dále (třeba se počasí umoudří). Po cestě jsme opravdu potkali sluníčko, které společně s padajícím deštěm vykouzlilo krásnou duhu. Naším cílem mělo být Ztracené údolí. Sotva jsme udělali pár kroků spustila se ohromná průtrž, ale skálopevně jsme pokračovali dál. Zaplavená cesta byla vydlážděná kluzkými kameny, takže jsme museli zvažovat každý krok a postupovali jsme velmi pomalu. Suchou nohou jsme překročili pouze horskou říčku ale všude jinde jsme se plácali v několika centrimetrech vody. Jakmile jsme začali šplhat nahoru, změnil se ráz krajiny. Už nás neprovázela všude přítomná zelená, ale tmavě šedá patřící skalám, které lemovaly vstup do údolí. Po cestě jsme narazili i na malou feratu a dobrodružné skákání z kamene na kamen u rozbouřené řeky. Dokonce překvapivě jsem si přišla na své i já, protože jsem zcela náhodou objevila vstup do malé jeskyně, kam jsem samozřejmé hned vlezla. Fyzicky náročnější výstup nás odměnil krásným pohledem do údolí, ktré bylo kolem dokola ohraničené horami. Na chvíli se trošku vyčasilo, takže jsme se rozhodli zalítat si s dronem a zdokumentovat stovky malých vodopádů vzniklých právě kvůli velkým dešťovým srážkám. Toto rozhodnutí bylo málem pro dron osudné, protože při průletu okolo skal došlo k nenadálé interferenci a s dronem jsme ztratili komunikaci. Chvilku jsme přemýšleli, co budeme dělat a hlavně, kde budeme dron v obrovském údolí hledat, protože po přerušení komunikace jsme ho ztratili z dohledu. Naštěstí jsme zanedlouho slyšeli typické droní bzučení nad hlavou - dron se vracel domů.

Po cestě zpátky jsme zvolili jinou trasu, chtěli jsme se totiž vyhnout kluzké skále, která byla v prudkém dešti neslézatelná. Šli jsme po vrstevnici, která nás odměnila krásným výhledem na okolní hory, jejichž čepičky sem tam skrývaly neroztátý sníh. Důkazem absolutního klidu byla společná procházka s červeno-hnědým sudopytníkem (nevím co byl zač), jenž si sem tam poskočil pro radost. Závěrem musím říct, že testeři nepromokavého oblečení by z nás měli radost a kromě absolutně promáčených bot, do kterých nateklo vrchem, jsme byli krásně v teple a suchu.

Dnešek měl být pro nás tranzitním dnem s krátkou zastávkou pod nedalekou kopcohorou Beinn Odhar, která má na svém svahu zajímavé rýhování způsobené vodní erozí. Ráno jsme ale opět museli kvůli nepřízni počasí tento plán přehodnotit, takže jsme rovnou vyrazili na trajekt ve městě Oban. Cesta ubíhala velmi rychle možná proto, že místo 60ky už jezdím 80kou. Snažím se hlídat, ale zažité zvyky z domoviny jsou bohužel občas silnější. Po cestě jsme se krátce zastavili u vodního polorozpadlého hradu Kilchurn, který jsme pozorovali jen z dálky. Nás a hrad totiž oddělovala neprostupná bažina, která byla po vydatných deštích velmi zrádná. A jak místní říkají: Na povrchu je vidět pět centimetrů vody, ale jak došlápnete zjistíte, že tam je půl metru bahna.

Do Obanu jsme dorazili s opravdu velkým předstihem, téměř tři hodiny před plánovaným odjezdem trajektu, na který jsme měli zakoupené palubní lístky. Rozhodli jsme se, že zkusíme své štěstí, jestli se nám podaří nalodit na dřívější trajekt, který odplouval už za 15 minut. Obsluha trajektu byla velmi ochotná nám pomoci, a tak nás bez záruky nalodění poslali do čekací fronty spolu se čtyřma dalšíma autama a motorkou. Všichni kromě nás a motorky dostali zelenou a my jen tiše doufali, že se na trajekt taky ještě vejdeme. Byla by to opravdu smůla, kdyby nám ujel před nosem. Z vysílačky jsme už dopředu slyšeli pokyn, že mají pustit motorku a po chvíli zašumněla informace, že ještě jedno auto se vejde. To auto jsme byli my. Rozjeli jsme se tedy směrem k trajektu a zabrali jeho úplně poslední místo. Za námi se zavřel vjezdový poklop a trajekt se rozjel. Díky této výhře jsme najednou měli o několik hodin více na prozkoumání ostrovu Mull. Na palubě trajektu jsme si poslechli, jak zní pravá gaelská skotština - všechny nápisy byly nejdříve vyvedeny skotsky a teprve pak anglicky. Zkoušela jsem taky něco málo přečíst, ale raději jsem to po chvíli vzdala, aby si Skotové nemysleli, že hanobím jejich jazyk. Po vylodění na nás čekaly takzvané single track roads. Taková silnice má šířku jednoho jízdního pruhu a s protijedoucím autem je potřeba se vyhýbat na občasných rozšířených místech. Řízení je velmi náročné a jde jen velmi pomalu, protože na cestě je velké množství horizontů, kdy byste ocenili žirafí krk a nepřehledných zatáček, ve kterých máte celou dobu jedno ucho nalepené na bočním okýnku, abyste něco viděli. Nejhoršími úseky jsou opravdu uzoučké cesty lesem, kam nesmí vůbec větší auta, protože vyhýbání je zde opravdu adrenalinový zážitek. Po stranách je cesta buď lemovaná kamennou zíďkou nebo je na kraji silnice dvaceticentimetrový skok do příkopy. Místa na vyhýbání tu téméř nejsou, takže když jede něco v protisměru znamená to několik stovek metrů couvat na zatáčkovité cestě přes horizonty a doufat, že koly nesjedete, kam byste neměli. Pokud však překonáte tyto strasti, jste odměněni neskutečnými panoramaty, kde by člověk mohl na tu krásu koukat až do konce života. Oba jsme se shodli, že Skotsku neskutečně sluší zamračené počasí. Protože když se skrze tmavé mraky probojují sluneční paprsky, spustí se čarokrásná symfonie světla a tmy střídajicí se na zelení obalených kopcích. Sledování stínového baletu na svazích a loukách vás pak nutí přemýšlet, kolik dalších odstínů může ještě zelená barva mít. [video width="1920" height="1080" mp4="/wp-content/uploads/2019/06/org_tlp_6553686_1560864152000.mp4"][/video]   Večerní zastávkou po cestě byla plážová jeskyně, kde jsme měli první příležitost pořádně vyzkoušet své nové čelovky. Posledních pár metrů jeskyně bylo určeno k plazení, ale při bližším průzkumu to bylo jen zbývajících pět metrů slepého konce. Takže jsme na úplný konec nedošli. Čelovky fungují velmi dobře, takže teď jen doufáme, že vše vyjde a ještě si je v průbehu dovolené několikrát užijeme. A snad i ve spojení s neoprenem :)

Život je příliš krátký na to, aby si člověk mohl dovolit říci ne přicházejícím dobrodružstvím. Je potřeba přijmout všechny výzvy a po jejich zdolání si užít to nejcennější vítězství - vítězství sám nad sebou... Ale dost mého filozofování :) pojďme se podívat, co nám přinesl další den na ostrově Mull. Před námi byla scénická silnička (opravdu se jmenuje Scenic Road) lemující jihozápadní pobřeží ostrova, opět v provedení single road track. Už jsem si na tento provoz docela zvykla, takže se mi několikrát stalo, že mi auta přede mnou uhnula na vyhýbacích místech, aby mě nebrzdili (muhehe). Samozřejmě velkou výzvou zůstávaly uzoučké silničky bez možnosti uhnutí, kde jedinou možností k vzájemnému se vyhnutí bylo velmi dlouhé a docela nebezpečné couvání. Mysleli jsme si, že nejhorší úseky ostrovní silnice máme za sebou, to jsme ale nevěděli, že tento typ silnice pokračuje i v ostrých zatáčkách ve velmi prudkých kopcích, kde se autu nechtělo jet ani na jedničku. Takže v serpentýnách bez vyhýbacích míst na nás čekal další level silniční adrenalinové zábavy. Upřímně tohle mi opravdu chybět nebude a jsem ráda, že to máme beze ztráty kytičky za sebou. Co mi ale bude určitě chybět, je přátelské poděkování při úspěšném vyhnutí se v podobě zvednuté ruky. Po cestě jsme potkávali velké množství turistů s dalkohledy a monstrózními teleobjektivy, protože na ostrově se dají sledovat vzácní majestátní orli běloocasí. Měli jsme štěstí a jednoho z těchto dravců s neuvěřitelným rozpětím křídel jsme zahlédli plachtit nad útesy. Pomalu jsme se blížili k dnešnímu hlavnímu cíli, kterým byla jeskyně skrytá v útesích, opletená řadou pověstí včetně jedné o tajném mnišském řádu. Při zastavení na parkovišti u místního statku jsme si pobrali svoji nejlepší výbavu, protože začalo opět hustě pršet. Po očku jsme mrkli na neopreny, ale po krátké rozvaze jsme zhodnotili, že nebudou potřeba. Vydali jsme se na cestu mezi pobíhajícími ovcemi, které jsou na celém ostrově rozesety jako bílé chomáčky chmýří, jež sfouknete proti svahu ze stovky pampelišek. Déšť opět rozvodnil místní potůčky a při snaze vyhnout se bahnitým oblastem, jsem při skákání z drnu na drn zahučela do bahna jednou nohou až po koleno. Takže jsem jen suše mohla zhodnotit, že místní opravdu ví, o čem mluví. Čekal nás ještě náročný sestup z útesu na pobřeží, kdy navlhlé kameny opět klouzaly a navíc byl terén poměrně nestabilní, takže se tu a tam uvolnil nějaký kámen, který se skutálel s rachotem dolů. Když jsme překonali útes, čekala na nás ještě zrádná cesta po kamenitém pobřeží. Při pohledu na velká kvanta platových odpadků vyvržených z moře jsem musela smutně zhodnotit, že my jako lidé dáváme naší planetě neskutečně zabrat. Pomalu jsme se blížili k cíli, ale už z dálky jsme viděli, že jeskyně nebude tak snadno přístupná, jak jsme si mysleli. Odliv ještě nebyl tak veliký, abychom zvládli do jeskyně dojít suchou nohou. V tu chvíli jsem zalitovala, že jsem nechala neopren v několik kilometrů vzdáleném autě. Jeskyně nebyla na první pohled vidět, protože se schovávala za rohem dalšího útesu, ke kterému vedla cesta jenom mořem. Poryvy větru způsobily trošku prudší vlnobití, a tak jsme chvíli zvažovali, jak pokračovat dál. Trošku jsme si zahráli na postavy ze sci-fi filmu, protože jsme na bližší průzkum situace kolem vstupu do jeskyně vyslali dron. Díky němu jsme viděli za roh a zhodnotili, že jsme schopní cestu podniknout, i když se trochu (víc) namočíme. Voda byla studená, opět jsem si vzpomněla na neopren, ale což, tohle mě přece nemůže zastavit. Po pás ve vodě (brrr) jsme přebrouzdali několik desítek metrů za roh k obrovské jeskyni, u jejíhož vstupu nás vítaly malé stékající pramínky vody (při větším dešti věřím, že tudy teče malý vodopád). Mokří a trošku zmrzlí jsme začali prozkoumávat vnitřek poměrně hluboké jeskyně. Ze spánku jsme probrali několik ptáků, kteří se v jeskyni skrývali. V nehlubší části se poměrně ochladilo, takže se nám ve svitu čelovek, které byly jediným zdrojem světla, začalo kouřit od pusy. Po prolezení všech jejích zákoutí jsme se vydali zpět na pevninu a tentokrát se nám zdálo, že studené moře bylo aspoň o několik stupňů teplejší. Shodili jsme se sebe mokré oblečení a vydali se na cestu zpět. Hřál nás skvělý pocit z překonání všech překážek završených prohlídkou skvělé jeskyně. Navíc jsme nebyli jediní, kdo byl s námi spokojený, a proto se nám odvděčila i přìroda sama, kdy se z čista jasna protrhala obloha a na nás začaly svítit hřejivé sluneční paprsky. :)

Máme za sebou nejdelší etapu s téměř 200 mílemi, kdy jsme přejížděli z ostrovu Mull směrem na turisticky oblíbenější ostrov Skye. Na snídani jsme se potkali s velmi milým postarším anglickým párem (pán s typickým britským baretem, paní v pleteném kostýmku, kteří Skotsko brázdili ve starším vínovém Jaguáru). Hned po zbaštění výborného domácího, za studena uzeného pstruha, jsme spěchali na trajekt, který nás měl odvézt na pevninu. Čekalo na nás rozlučkových 30 mil po single track roads. Po posledních dvou dnech jsem získala sebevědomí rodilého Mullce. Takže jsem na silnici jela razantním stylem typu brzda-plyn, kdy jsem se naučila svižně reagovat na překážky (čti protijedoucí auta) úhybným manévrem na vyhýbacích místech, která jsem už z dálky vyhlížela, a pak s rychlým podřazením pokračovala v cestě dál. Opravdu jsem si jízdu vychutnávala plnými doušky. Dokonce jsem za tento rychlý, ale v důsledku velmi plynulý styl dostala několik palců nahoru a děkovné problikání s výrazným zamáváním, jakožto nejvyšší možné ocenění velmi dobrého vyhýbání. Na trajekt jsme dorazili téměř s třičtvrtě hodinovým náskokem. Takže nalodění nebylo tak dramatické jako před dvěma dny. Co bylo ale úsměvné, že zhruba za půl hodiny s rozvážným klidem pravého anglického gentlemana dorazil i starší pár ze snídaně na stejný trajekt jako my. A navíc ještě s dostatečnou rezervou, aby se mohli krátce pokochat nejbližším okolím. Třeba se takhle taky někdy naučím jezdit, ale zatím si myslím, že na to mám ještě desítky let času. :-) V podobném závodním duchu jsem pokračovala v jízdě i po vylodění se z trajektu. Tentokrát bylo naší hlavní motivací stihnout krásné slunečné počasí, které jsme viděli v dálce nad oblastí, kam jsme mířili. Když jsme dorazili na místo bylo jasné, že se jedná o velmi populární turistické zastavení (potkali jsme tu i zájezdový autobus z České republiky). Byli jsme rádi, že jsme zvládli zaparkovat na přecpaném parkovišti, kdy nás se štěstím pustila právě odjíždějící rodina. Popravdě za posledních pár dní jsme si odvykli hektickému turistickému ruchu, protože jsme téměř na všech našich vytipovaných místech byli sami. Ale jelikož knížka od J.K.Rowlingové má miliony fanoušků, dalo se něco takového očekávat. Zastavili jsme na místě slavného vlakového viaduktu Glenfinnan, po kterém projížděl Bradavický Express. Dokonce tudy (my jsme ho neviděli) dvakrát denně projíždí kvůli fanouškům parní vlak. Chtěli jsme natočit průlet nad kolejemi, ale opět jsme se dostali do No drone zone. Drony se musely v UK oproti nám hodně domestikovat, protože se s podobnými cedulemi potkáváme na každém kroku. Po viaduktu nás čekal téměř bezzastávkový přesun na Skye. Po cestě jsme projížděli srdcem skotských highlands, kdy se autem pohybujete v nadmořské výšce okolo padesáti metrů, zatímco se okolo vás tyčí tisícovky. Zkoušeli jsme počítat převýšení k jejich vrcholků a strmost je neskutečná, zhruba na každý metr vzdálenosti hora stoupá do výšky tři čtvrtě metru. Místy se už nedá mluvit o klasické turistice, ale už spíše o opravdovém horolezení. I když si nedokážu moc představit po čem, protože na kopcích nenajdete skály, ale jen zelenou trávu. Horské svahy narušují krásné kaskádovité vodopády, které se ze všech kopců slévají v jednu divokou říčku, jež protéká středem údolí. U ústí řeky do moře se už v dálce objevil klenutý most na Skye, naši dnešní cílovou destinaci. U jeho začátku jsme narazili na cedule pro turisty s nápisy: Keep left a po celé cestě na ostrově bylo toto pravidlo několikrát opakováno v podobě šipek namalovaných na silnici zobrazující správný směru provozu. Nezkušenost řidičů a nesladěnost s druhým provozem byla na silnici opravdu znát. Musela jsem tedy trošku mírnit svůj britský řidičský temperament a raději zvolit klidný styl řízení, který je robustnější oproti vyplašeným řidičům z Evropy. ... a tím bohužel pro dnes skončil můj rally závod po Skotsku. Snad jsme neopustili klidný skotský ráj a nedostali jsme se do turistického shonu dychtícím po selfíčkách a suvenýrech z cest. To ale poznáme v následujících třech dnech, které na Skye strávíme.

Po velmi vydatné snídani, kdy jsme ochutnali místní specialitu, nakládaného teplého kippera (chuťově velmi zajímavá ryba), jsme se vydali na průzkum ostrova Skye. Doufajíc, že se vyhneme zástupům turistů na našich vytipovaných místech. Ale jelikož naším cílem byla místa typu - "musíš vidět na Skye", pravděpodobnost, že budeme někde sami byla velmi malá. První rychlou zastávkou byl polorozpadlý hrad obklopený stovkou Shaun oveček. Kontrastně proti stádu oveček se skotačícími jehňátky, které vábily desítky fotoaparátů, stálo rychlé občerstvení, kde bylo možné si zakoupit jehněčí hamburger (pravděpodobně až příliš čerstvý). Zkusili jsme využít mé nově nabité dovednosti - ježdění na STR, abychom se vyhnuli kolonám turistů na hlavních silnicích. Hbitě jsme jezdili po ostrovních zkratkách a nemuseli se tak plahočit za desítkou aut. Poprvé jsme slyšeli naživo skotké dudy, trošku stylově u Kilt Stone útesů (samozřejmě dudák měl také oblečený kilt). Tady však začalo to pravé turistické peklo - bezohlednost lidí, strkanice a umělé úsměvy na fotkách pro Instagram nebo Facebook - popravdě jsme rychle utekli pryč (bohužel k dalšímu přelidněnému místu). Čekalo nás asi úplně nejznámější místo ze Skye - Old Man of Storr - jedná se o kamenný útvar v blízkosti ostře klesajících skalisek. Z pohledu počtu lidí, to bylo srovnatelné se Sněžkou, takže poměrně hodně velká tlačenice. Přidali jsme se tedy do jdoucího vláčku a zvolili trošku svižnější tempo pro příkrý výstup. Nahoře jsme výstup trošku rozdejchali, porozhlédli se a zase pádili pryč. Celý den po cestě nás provázel velmi silný vítr, takže kamkoliv jsme se hnuli, měli jsme na sobě větrovku. Já navíc čepici. Vítr měl ale jeden velmi pozitivní efekt - Skye je vyhlášený žravými muškami mittens, kdy není možné se po ostrově rozumně pohybovat bez moskytiéry. Naštěstí vítr je pro mittens nepřekonatelný (však si představte dvoumilimetrovou mušku s pidikřidýlky, jak se snaží letět proti silnému nárazovému větru). Takže jsme vítr vítali s radostí, že jsme se mittens mohli vyhnout :) Naší předposlední zastávkou byl Quiraing, krásné horské panorama s kamennými štíty doplněné homolovitými zelenými svahy. Příjezdová cesta v serpentýnách byla poseta parkujícími auty, což opět značilo turistickou oblibu. Zkusili jsme štěstí na horním parkovišti, kde jsme uzmuli volné místo po odjíždějícím autě. Ušetřili jsme si tak brutální výstup od spodního parkoviště. Nabalili jsme se neprofouknutelným oblečením a vydali se na několika kilometrový hike po vrstevnici. Vyšlo nám skvělé počasí, kdy jsme místy na obloze viděli i azuro. Jedinou nepříjemností byl vítr, ale jak jsem psala výše, byli jsme za něj nakonec rádi. Na hraně skalisek foukal takovou silou, že kdybych měla wingsuit, mohla bych si tam spokojeně poletovat. Postupně jsme procházeli cestou společně s několika turisty (naštěstí jich bylo v porovnání s Old Manem opravdu pomálu). Dostali jsme se do velmi zajímavé oblasti, kdy skaliska byla větrnou erozí zformována do podobných útvarů, jako je možně najít v Dolomitech. V kontrastu s tím byly zelené prudké kopce, které ve mě evokovaly známé hory v Machu Pichu. Cesta utíkala velmi rychle, protože jsme se neustále kochali měnícími se panoramaty. Čím dále jsme se vydali, tím méně šlo s námi ostatních turistů. Zlomovým okamžikem byl prudký výstup do kopce. Pak jsme se na stezce ocitli úplně sami (poprvé za celou dobu, co jsme byli na Skye). Poslední zastávkou byl přímořský maják Neist Point, kde jsme se rozhodli pro piknikovou večeři. Krásný výhled na moře sváděl k pozorování zapadajícího slunce. Na to jsme si ale vybrali velmi špatný den, dnes je totiž slunovrat a sluníčko zapadá až o půl jedenácté... takže na západ jsme nečekali, zítra nás čeká náročný den a já musím ještě pořádně nastudovat přílivy a odlivy, protože se pomalu svého využití dočká i neopren. :)

Už jsme si docela zvykli i na skotský přízvuk, i když popravdě občas člověk úplně napoprvé nechytí správný význam. Ale když zapojíte svoji fantazii, lze si věty briskně dokreslit do správného významu. Přízvuk sám o sobě nás ale hodně baví a občas si vybavíme vtipná videa z YT (například to výtahové s patrem 11 čti [e'leven]). Dnešní den jsme si rozdělili spravedlivě - dopoledne patřilo Dušanovým vodopádům a odpoledne mojí jeskyni, na kterou jsem se už neskutečně těšila. Ráno jsme se vydali k prvnímu z celkem tří vodopádů, ke kterému vedla silnice přes pastviny. Samozřejmě pasoucí ovečky mezi loukami migrují a neřeší, jestli na silnici jede auto nebo ne. Může se tak lehce stát, že vás zničeho nic ze všech stran obklopí obrovské bečící stádo a vy se ocitnete v ovčí pasti. Většinou na pastvě s ovečkami běhají i psi, kteří jsou schopní stádo odvést zpět. Po vysvobození z ovčí vlny jsme se dostali k vodopádu, který byl prudkým zakončením horské říčky, tekoucí po osm set metrů dlouhém svahu. K druhému vodopádu jsme si dali menší výšlap rozbahněnými cestičkami, kdy jsem si opět zapomněla přezout správné boty, a tak už mám špinavý i svůj třetí (poslední) pár bot. Dorazili jsme k pěknému rozhledovému bodu, ze kterého byl vidět téměř celý třicetimetrový vodopád Eas Mor. Posledním z trojice byly Vílí vodopády s jezírky a zajímavě vymletým kamenným korytem, kde voda opracovala kameny do elegantních vlnitých tvarů. Zajímavé a velmi pohodlné pro chůzi byly okraje kamenné cesty, které byly ideálně podmáčené podzemní vodou - když jste šli, připadali jste si, že jdete po měkké mechové cestičce, aniž byste se někde bořili či propadali. Jelikož jsme měli ještě chvíli času před ideálním vstupem do jeskyně, rozhodli jsme se navštívit přímořskou zříceninu hradu Dunscaith. Na hradě měli asi kdysi dávno padací most, protože abychom se na něj dostali, museli jsme balancovat na přístupové římse. Prohlídku zbořeniny jsme ale museli zkrátit, začal nám docházet čas. Jízda autem nám totiž zabrala více času než jsme plánovali, na silnici byly nepřehledné až dvaceti procentní stoupáky a padáky. Takže cesta zpět k jeskyni vzdálené několik desítek kilometrů musela být zajeta v rekordním čase. Jeskyně se velmi dobře skrývala před turistickým ruchem a není možné ji najít v běžném průvodci. Jedná se o skrytý drahokam ostrova Skye o kterém ma povědomí jen málokdo. Velmi důležité je přesné naplánování její návštěvy a sledování přílivu. Jeskyně totiž bývá při maximální hladině moře potopena pod zhruba čtyřmi metry vody. Takže když se podcení správné načasování, může být člověk snadno lapen do pasti. Já jsem přirozený improvizátor, ale v tomto případě jsem udělala vyjímku a neobvykle jsem se pustila do plánování. Pro návštěvu jeskyně je ideální okno dlouhé hodinu až hodinu a půl. Chtěli jsme ji ale navštívit s dostatečnou časovou rezervou, a tak jsme se domluvili, že do ní vlezeme ještě v době odlivu - nebude do ní možný suchý přístup. Oblékli jsme si neopreny a vydali se na cestu. Příchod k jeskyni vedl přes bujně zarostlá místa na okraji malého lesíka. To bylo velmi povzbudivou známkou toho, že ji moc lidí nenavštěvuje. Překonali jsme poměrně strmý sešup útesem dolů, kde nás čekala přímořská ostrá skaliska, přes které jsme se snažili co nejrychleji přelézt směrem k jeskyni. Jen pro představu, kameny měly na výšku několik metrů, takže by se dalo spíše mluvit o kamenolezení. Bez problémů jsme zvládli i kluzkou část kraje útesu s nanesenými řasami. Poslední etapu přímo k jeskyni jsme museli mořem - naštěstí v neoprenech nám připadalo docela teplé. :) Už z dálky jsme viděli obrovský vstup do jeskyně s kapající vodou z okolního skalního masivu. Hned za vstupem byly dva vlezy do jeskyně Spar. Dušan se rozhodl jít vstupem vpravo, mě se líbil ten více vlevo. Po chvíli jsem se musela opravdu zasmát, protože Dušan se musel brodit až po kolena v bahně, aby zjistil, že napravo umístěná jeskyně po deseti metrech končí. Proto jsme dál pokračovali společně levým vchodem. Před námi se objevila úžasná krápníková chodba pokračující zhruba dvacet metrů strmým výstupem nahoru přes krápníkový vodopád. Cesta nahoru, jež byla pokrytá krápníkovou strukturou s tenkým filmem tekoucí vody, vůbec neklouzala, a proto se po ní dalo komfortně vylézt bez jakéhokoliv jištění. Po zdolání krápníkové stěny se před námi objevila obrovská místnost ozdobená barevnými stalagmity a stalaktity. Všude okolo kapala vápencová voda, která už po stovky let vytváří tato neskutečná podzemní díla. Chodba dál pokračovala ke křišťálově průzračnému podzemnímu jezírku. To jsme se samozřejmě rozhodli přebrodit, i když jsme věděli, že bude naplněné velmi studenou vodou. Co bylo ale nejvíc zrádné, byla samotná hloubka jezírka. Když se totiž koukáte skrze velmi čirou vodu, nedokážete vůbec odhadnout její hloubku. Postupně jsme krok po kroku pokračovali jezírkem až jsme došli do nejhlubšího místa, kdy nám voda sahala až po ramena. Jelikož máme raftařské neopreny, nemáme bohužel dobře chráněný hrudník, a tak se nám studená voda dostala ve velkém množství pod neopren (musíme si pořídit ty serfařské). Voda byla opravdu hodně ledová a začala nás bodat v nechráněných částech. Museli jsme přidat, abychom ve vodě nezůstali moc dlouho a nepodchladili se. Naštěstí jsme zanedlouho vylezli na druhé straně. Po zdolání ledové podzemní tůňky jsme se dostali na konec jeskyně. Jeden ze skvělých zážitků, které jsme si z jeskyně odnesli, nastal hned potom, když jsme v nejhlubší části jeskyně na chvíli zhasli čelovky. Slyšeli jsme neklidnou hladinu jezírka narážející do krápníkových stěn, kterou jsme před chvílí probudili z klidného spánku... Slyšeli jsme tlukot našich srdcí, která se ještě vyrovnávala s ledovým zážitkem z tůňky... A pak jsme slyšeli neskutečné ticho vycházející z hluboké neprostupné černočerné tmy, která nás obklopovala...

Den desátý: Včera jsme měli velké problémy s připojením, takže jsem nemohla popsat náš další den ve Skotsku, ale celkově se nestalo nic zajímavého kromě celodenní procházky v zeleném údolí kolem řeky Shiel. V neděli tu bylo neskutečné teplo - slunečno s 22°C, což byl pro nás docela teplotní šok. Trošku jsme se tedy na tůře zapotili, posledních deset dní jsme zvyklí jen na teploty kolem 13-15°C. Dokonce jsme se i nečekaně opálili - Dušan do hněda a já posunula svojí sýrovitost na další stupeň opálení - tmavší odstín bílé (Eidam 45%). Pěkné počasí vylákalo na silnice zástupy motorkářů, kteří si užívali jízdu údolím na klikatějících se silnicích. Běžně tu na silnici (kromě turistů) motorky nepotkáte. Milovníci dvoustopých vozidel nasedli do svých nablýskaných kabroušů, kterým mohli po dlouhé době opět sundat plátěné střechy. Obecně se na britských silnicích prohání obrovské množství kabrioletů, až by jeden řekl, že je témeř standardem mít v rodině aspoň jeden vůz bez střechy. Potkali jsme zástupy MXek, Zetek, S2000, Poršáků, Lotusů a spoustu starších úžasných klasických anglických automobilů z 60-70 let, kde bohužel nepoznám typ ani výrobce... dál budu pokračovat pondělím - den jedenáctý :) Po včerejším vedru nás čekalo ochlazení na obvyklé teploty s deštěm. Dušan pro dnešní den naplánoval první etapu ze slavné North Coast 500. Po cestě jsme si udělali krátkou zastávku a vydali jsme se na zříceninu Strome castle. Bohužel většina kamenných pozůstatků hradu byla ohraničená plotem, kvůli probíhající rekonstrukci, takže jsme se zdrželi jen velmi krátce. Po cestě nás měla čekat slavná vyhlídková trasa přes vesničku Applecross. Ale bohužel před nájezdem na STR trasu, jsme si všimli výstražných cedulích ķteré vybízely všechny nezkušené řidiče, pak taky ty, kteří neumí couvat nebo mají velká vozidla, ať na cestu raději nevjíždí. Po zhodnocení našich šancí jsme to pro jistotu otočili a jeli doporučenou bezpečnou cestou, přece jen nejsme úplně s Mokkáčkem sžití... Kecám :) samozřejmě nás takovéhle cedule nezastaví a navíc je to výzva řidičských dovedností, kterou nemůžu odmítnout. První úsek cesty na Applecross kličkoval po mírnějších svazích a vyhýbací místa byla hojně rozmístěna, takže se dalo velmi přehledně vyhýbat protijedoucím vozidlům. Projížděli jsme ve stínu tisícovek, které pomalu měnily svůj vzhled ze zelenajících se kopečků na standardně vypadající kamenité hory. Cesta probíhala přes oblasti, kde se pásly stáda ovcí a krav. Proto jsme se na silnici častokrát potkávali s vodorovnými ohradníky (mříž, která je zapušténá do silnice a není pro zvířata překročitelná). Při jejím přejíždění slyšíte charakteristický drnčivý zvuk. Vybavil se nám Jurský park, kdy v elektrických autech přejížděli přes podobnou mříž mezi ohradami dinosaurů. My jsme tu samozřejmě žádné dinosaury neměli, ale domácích zvířat tu bylo poměrně dost. Takže jsme se konečně mohli zblízka potkat s horskýma extrémně chlupatýma krávama. Jedná se o Highland cows - zrzavé krávy s ofinou a obrovskými rohy, které se staly symbolem Skotské pahorkatiny. U silnice se páslo stádo, a tak jsme využili příležitost a zkusili jsme za nima přijít blíž. Většina z nich je velmi plachá, takže jsme šli opatrně, abychom je zbytečně nestresovali a spíše nechali na nich jestli budou mít o nás zájem nebo utečou. Měli jsme to štěstí, že jsme se nakonec s několika z nich mohli pomazlit. Viděli jsme i malinké měsíční telátko, které pořádně nevědělo, jak fungují kopýtka. Na cestě nás ještě čekala jedna výzva v podobě jednosměrných serpentýnek, které ale nakonec byly krásně přehledné a na jízdu velmi jednoduché. Po jejich zdolání jsme nahoře zastavili, abychom se mohli pokochat výhledem. Po opuštění auta ale začalo neuvěřitelně foukat s nepříjemným deštěm. Nakonec Dušan jako srdcař fotograf pobíhal v horizontalním dešti, aby si udělal zajímavé fotky serpentýn, zatímco já jsem ho sledovala z bezpečí teploučkého a suchého vozu. Po zdolání převýšení se definitivně změnila krajina na kamenité louky mezi desítkou malých jezírek. Projeli jsme mezi majestátními horami v oblasti Wester Ross. Jakmile jsme se přiblížili k pobřeží, mohli jsme pozorovat v dálce panoramata, která vytvářely Hebridy (včetně před dvěma dny navštíveného Isle of Skye). Po cestě jsme se zastavili ještě na Viktoriíných vodopádech (samozřejmě ne těch afrických), které kaskádovitě padaly z výšky necelých deseti metrů. Čekal nás poslední úsek cesty směrem k písečným plážím, které lemují západní pobřeží Skotska. Pláž, kterou jsme navštívili, přímo vybízela k procházce. Vybrali jsme si nedaleké skalisko, ze kterého byla vidět celá naprosto prázdná pláž. V tu chvíli jsme si vzpomněli na všechny ty mačkající se dovolenkáře v Chorvatsku, i když je pravda, že tady v té studené vodě by se vykoupal jen málokdo... :)

O Skotsku se tvrdí, že je to země bez lesů. Z toho, co jsme tady ale doposud viděli, se to úplně říct nedá. Lesů je tu poměrně hodně, ale zároveň se ve velkém kácí. Dnes ráno jsme se do jednoho lesa vydali - do Lael Forest Garden. Jedná se o poměrně zvláštní druh smíšeného lesa, kde na několika kilometrech můžete obdivovat na dvě stě druhů stromů. Trošku jsme si vyzkoušeli svoje znalosti z přírodopisu, ale většinu stromů jsme neměli šanci poznat, protože byly přivezeny opravdu z celého světa (Čína, Turecko, Chile, Kalifornie atd.). Viděli jsme krásné listnáče - buky, duby, břízy, javory, olše, kdy nás svými listy zaujal tulipánový platan (listy byly ve tvaru bůvolí hlavy). A samozřejmě také hojně zastoupené, věčně zelené jehličnany - smrky, jedle, cypřiše, cedry, borovice, kde největší dominantou byla třicetimetrová sekvoj obrovská s neuvěřitelně měkkoučkou kůrou. Opravu krásný a impozantní strom. Takže jestli se někdy podíváme do USA, tak rozhodně jedna z našich cest bude do národního parku se sekvojemi. Po pohodové lesní procházce jsme zavítali do kaňonu Corrieshalloch Gorge. Na visutém mostě, ze kterého se dal pozorovat vodopád padající do hlubin kaňonu, mohlo stát nanejvýš šest lidí zároveň. Most se totiž při jakémkoliv pohybu nekontrolovaně rozpohyboval do stran, takže se na něm nikdo (kromě nás) moc dlouho nezdržoval. Bohužel jsme zde měli tu čest se blízce seznámit s midges. Samozřejmě naše mokytiéry a repelenty v klidu odpočívaly v autě. Nevěřili byste, jak rychle se dají některá místa proběhnout, jen aby vás nesežraly téměř neviditelné malé mušky. Nasedli jsme tedy spěšně do auta a vyrazili dál na sever. Na silnici před Ullapoolem jsme se potkali se zajímavou výstražnou značkou - pozor na červené veverky. I my jsme opravdu jednu v pěti mílovém úseku uviděli. Cesta dál kopírovala pobřežní zákruty, takže jsme měli možnost se kochat útesy a plážemi. Jedna taková nás po cestě zaujala natolik, že jsme se na ní rozhodli strávit víc času. Celá byla pokrytá placatými kameny. Odstartovali jsme soutěž v házení žabek. Všechny kola vyhrál Dušan, protože mu kameny vesele poskakovaly po hladině a mě spíše hned padaly ke dnu. Pak jsem si všimla, že si vždycky vybíral menší placáčky a já obrovské balvany. Zkusila jsem to s prťavýma a najednou mi začaly o poznání líp skákat. :) Mistr světa ze mě asi nebude, ale už se za svoje výkony aspoň nemusím stydět. Dnes nás čekaly dvě menší tůry obě s docela velkým převýšením. První z nich byla spojena s geologickou poznávací trasou, na které se tradičně začalo s prehistorickými trilobity a postupně bylo dále popisováno utváření skotské pevniny. Poznatky byly trefně vytesány nebo namalovány na kamenech, kde jsme se dočetli, že kdysi dávno se skotská pevnina nacházela na jižní polokouli. U vstupu do geoparku měli i tabule s povídáním, které jsme si pro zajímavost nechali odvykládat Gaelštinou (jazykem, u kterého se člověk nechytne ani u jednoho jediného slova - za to se ale velmi dobře poslouchá :)). Po ukončení naučné trasy jsme se odpojili na trek, kterým jsme vystoupili na nejbližší horu, ze které jsme měli neuvěřitelný výhled do širokého okolí. Druhá tůra byla s cílem navštívit pravěké jeskyně Bone caves. Vyšlapaná cestička mezi ze skal popadanými kameny se vlnila okolo místní říčky zakončené pěkným vodopádem. Šli jsme proti proudu řeky, kdy jsme zhruba v polovině cesty objevili její pramen. Ten netradičně vyvěral z klidného malého jezírka, které se zhruba po metru proměnilo v obrovskou bouřlivě tekoucí říčku. Oba dva jsme nad tím kroutili hlavou, protože nám nebylo jasné, jak se mohla z takové malé nehybné tůňky na pouhém jednom metru vytvořit divoká říčka s obrovským průtokem vody. Později jsme se dočetli, že tento typ podzemních pramenů je typický pro vápencové podloží, kde se na velmi krátké vzdálenosti promění v prudce tekoucí bystřinu. Po cestě jsme měli krásných slunečných patnáct stupňů, ve kterých tu člověk běhá jen lehce oblečený s krátkým rukávem - což je v mém případě překvapivé (u Dušana ne, protože ten je schopný jít v kraťasech i na sněhu). K jeskyním nás čekal opět značný stoupák, po jehož zdolání nás uvítaly celkem čtyři jakoby pravěkými lidmi vyhloubené jeskyně. Všechny jsme důkladně prolezli a objevili i malý průlez, který jeskyně spojoval. Chvíli jsme se v nich zdrželi a užívali si hezký výhled na protější svahy s blankytným nebem. Po bližším prozkoumání všech hřebenů jsme překvapivě zahlédli kamaráda ze Švédska - pasoucího se bílého soba, kterých se tu několik v oblasti vyskytuje. V tu chvíli se nám po Švédsku trošku zastesklo...

Ráno jsme se probudili do velmi chladného a větrného dne. Trošku s pochybnostmi, jestli naše náhlá změna plánu byla dobrým rozhodnutím, jsme se vydali do malého přístavu Terbet. Vylezli jsme z auta, přehodili standardní boty za pohorky a šli čekat s menší skupinkou nedočkavců na přívoz. Začalo poprchat a ostrými poryvy nás profukoval vítr. Oba jsme byli zachumlaní v bundách a v hlavě si přemítali, jestli nám cesta na malý ostrov Handa bude stát za to. Nedočkavě jsme vyhlíželi místní námořníky, kteří opravdu na moře nespěchali a přijeli na první ranní odvoz se značným zpožděním. Dostali jsme záchranné vesty a společně s dalšími deseti pasažéry se nalodili na rychločlun. Všichni měli skvělé vybavení teleobjektivy, dalekohledy a hlavně velmi dobré oblečení (my jsme byli aspoň dobře oblečení). Po cestě na lodi se počasí neuvěřitelně zhoršilo - začalo výrazně pršet a spršku jsme dostávali i ze stran, kdy se o loď tříštila mořská voda. Tisknouc se na sebe jsme byli rádi za trochu tepla a toužebně jsme vyhlíželi přistávací pláž. Vítr nám šlehal do tváří a v okamžiku, kdy si člověk řekl, že jsme na ostrov opravdu zajíždět neměli, jsme zamířili do zátoky, kde se počasí náhle zlepšilo. Loď zastavila pár metrů od břehu, kde už na nás čekalo provizorně přistavené, z prken ztlučené, molo. Dorazili jsme na krásnou písčitou pláž, kterou omývalo průzračně modré moře. Na ostrově nás přivítaly dvě skautské dobrovolnice, které nás odvedly do nedalekého přístřešku. Dostali jsme od nich mapu ostrova včetně doporučení na místa, kde se dá dobře pozorovat místní fauna. Z chatrče jsme vyrazili jako první, a tak jsme měli ten den jedinečnou možnost objevovat krásy ostrova, aniž by byl kdokoliv před námi. Na ostrově se dá pozorovat několik desítek druhů ptáků, vydry a mořští savci. Náš list byl poměrně krátký: chtěli jsme vidět tuleně a papuchalky. Počasí se výrazně zlepšilo - přestalo pršet a i vítr se docela umírnil. Po cestě jsme potkali několik hopsajících ušáků, kteří svými norami podryli část ostrova. Procházeli jsme kolem hnízdišť desítek ptáků, kteří se k mláďatům pravidelně vraceli s potravou. Na začátku jsme byli varováni před možnými nálety Alkounů, kteří chrání své malé, ale nakonec jsme prošli kolem nich téměř bez povšimnutí. Dorazili jsme k útesu, který byl útočištěm desítek tisíc ptáků - buřňáků, racků, alek a spousty dalších. Podobné scenérie člověk zná jen z přírodopisných dokumentů. Úžasné bylo poslouchat stovky ptačích hlasů, jež se snažili mezi sebou vzájemně komunikovat. Na útesu měli být také skrytí papuchalkové - malí tučňákoidní ptáci s výrazně oranžovýms nohama a zobákem. Bohužel útes byl od nás velmi daleko, a tak nebylo snadné mezi sebou jednotlivé druhy rozpoznat. Snažili jsme se koukat s maximálním optickým zoomem zrcadlovky, ale ani tak se nám nepodařilo žádného zahlédnout. Odcházeli jsme od útesu trošku zklamaní, protože jsme neviděli puffiny. Zbýval nám tedy aspoň tuleň. Přeběhli jsme další kus ostrova a dostali jsme se níž k jižním útesům, kde je možné pozorovat žraloky, delfíny nebo velryby. Prohlédli jsme si pobřeží a objevili dva vzdálenější kamenné ostrůvky, kde jsme při bližším prozkoumání objevili válející se tuleně. Lenivě se převalovali po kamení a nechali se omývat ledovou mořskou vodou. Odcházeli jsme směrem k přístavní chatrči napůl spokojení. Cestou jsme se ještě zastavili u dalšího útesu, který byl také osídlen desítkou ptáků. Už jsme chtěli odcházet směrem k rychlolodi, když najednou na blízkou část útesu přistál pár papuchalků. Měli jsme opravdu radost, že jsme měli možnost si je zblízka prohlédnout. Dokonce jsme si poslechli i jejich zábavné pípání. Bohužel po chvíli k nim přistál další druh ptáků, který je poměrně agresivně vyhnal pryč. Takže jsme mohli nakonec ostrov opustit s hřejivým pocitem, že jsme ve volné přírodě  viděli jak papuchalky, tak i tuleně. Do auta jsme se dostali velmi rychle, protože nás zpět vzal přívoz, který v mezičase vozil na ostrov další desítky turistů. Cestou do hotelu jsme si pochvalovali téměř soukromou prohlídku skvělého ostrova plného velmi zajímavých volně žijících zvířat. Při jízdě na sever nás doprovázel silný vítr, takže jsme poněkud dříve zakotvili v teple našeho dalšího ubytování. Zašli jsme si do hotelového historického salónku, kde jsme si zahráli hru Worse Case Scenario: Survival Game. Připadali jsme si trošku, že hrajeme Jumanji, protože jsme netušili, co na nás hra v dalším tahu sešle za pohromu. Vyzkouším vás: Co byste dělali v případě, že na vás zautočí hejno divokých útočných včel. Poradím, že utíkat vám v tomto případě moc nepomůže :)

Probudili jsme se do chladného téměř podzimního mlžného dne. V Británii nemají povinnost na silnici ve dne svítit, ale potom co v mlze potkáte kompletně nesvítící auta, může člověk jen zakroutit hlavou a sundat nohu z plynu. Odpoledne jsme měli zamířeno na trajekt, který nás doveze na severní britské ostrovy Orkney. Po cestě na loď jsme měli namyšlených několik zastávek, ale už díky opravdu nevlídnému počasí bylo jasné, že budou jen velmi krátké. V nedalekém městě Thurso jsme si namysleli první zastávku u zálivu, jež skrýval torzo původního hradu včetně opevnění. Dostali jsme se do nejstarší části města, kde bylo vše stavěno jen z jednoho materiálu - placatých skotských kamenů. Plánovali jsme prohlídku zříceniny, ale když jsme se podél pobřeží dostali blíže, zjistili jsme, že všechny vstupy jsou zazděny do výšky čtyř metrů. Nebyla tedy možnost se tam podívat (příště musíme brát na dovolenou lano s hákem. ;-) ) Další zastávkou měla být krátká pobřežní procházka s vyhlídkami, kterou jsme ale museli zrušit, protože kvůli husté mlze by nebylo nic vidět. Museli jsme tedy lehce změnit směr, kdy jsme se dostali do oblasti s velmi zajímavými travními kopci, které vyrostly na písečných dunách. Tráva tu byla na Skotsko nezvykle vysoká i přes přítomnost pasoucích se ovcí. Asi jim tehle druh moc nechutnal. Za dunami se skrývaly nekonečné pískové pláže, které omývalo ledové moře. V mlze jsme pokračovali dál a naštěstí jsme v ní neztratili správný kurz, a tak jsme bezproblémově našli i nejsevernější cíp pevninské Velké Británie. Místo nese jméno Dunnet Head a má být nejbližším výhledovým místem k severním ostrovům. My jsme ale bohužel neviděli nic kromě výhledu na blízký maják kvůli nízké viditelnosti. Krátce jsme se také podívali na Castle of Mey. Už od příjezdové cesty, která byla lemovaná vzrostlými olšemi, jež vytvářeli velmi zajímavý tunel, bylo znát, že tentokrát míříme k opravdovému skotskému obydlenému hradu. Zatím kamkoliv jsme ve Skotsku zamířili, jednalo se jen o zříceniny tvrzí a držav. Neopuštěné hrady by tu člověk jen stěží našel. Mey je v Británii velmi populární, možná taky díky přímému spojení s královskou rodinou. Castle of Mey totiž v roce 1956 koupila sama královna matka a zrenovovala ho do současné podoby. Čas se nechýlil k odjezdu lodi, a tak jsme zamířili do přístavu odkud vyráží trajekt na Orkney. Abychom si zkrátili čekání, zašli jsme se trochu ohřát k hrníčku horké instantní čokolády. Po prvních doušcích jsme zavzpomínali na včerejší úžasné Cocoa Mountain - horkou čokoládu, kterou jsme si dali přímo ve skotské čokoládovně. Tuhle zastávku nám místní doporučovali už stovky mil předem, hned potom, co jsme zmínili, že jedeme na Orkney. A opravdu tak jak nám všichni mlsně popisovali: rozpuštěná vrstva čokolády na okraji hrnečku se velmi dobře doplňovala s tekutou částí - prostě dobrota, která se musí vyzkoušet. Po dopití teplého hrníčku jsme se nalodili na rychlotrajekt, který byl tak přecpaný osobními auty, že vždy musel před parkováním vylézt ven spolujezdec. Pak se dokonce čekalo až auto opustí i řidič, tak aby se mohlo další auto nalepit na jeho zrcátko. Cesta byla na otevřeném moři houpavější kvůli prudkému větru a tedy i větším vlnám. Jen co jsme ale opustili nejbližší skotské vody, začalo se postupně vyjasňovat a mlhu s ošklivým počasím jsme tedy nechali zdárně za námi. Mohli jsme se tak jít podívat i na horní palubu trajektu a nachytat trošku tepla a světla, které nám po celý den chybělo. Zahlédli jsme i potápějícího se tuleně, který nám naznačoval, že v následujících dvou dnech na Orkney nás čeká spousta zážitků.

Orkney nás včera přivítaly krásným jarním počasím, které pokračovalo až do brzkého rána. Proto jsme využili příležitosti a vydali se na procházku po útesech, na nichž se nacházely dělostřelecké baterie z druhé světové války. Na souostroví je těchto válečných budov několik desítek včetně slavných Churchillových bariér (Scapa flow), díky nimž jsou spojeny čtyři hlavní ostrovy a dá se mezi nimi cestovat v autě. Pokud se chcete dostat na ostatní ostrůvky, musíte sednout na trajekt a nebo můžete letět letadlem, které startuje z velmi pěkného letiště poblíž hlavního města. Zaparkovali jsme na parkovišti poblíž baterií a vydali se přes pastviny směrem k útesům. Dorazili jsme k velmi rozpadlým pozůstatkům, u kterých všechny cedule zdůrazňovaly jejich nestabilitu. I přesto jsme do nich po očku nakoukli, ale stabilita byla opravdu špatná, a tak jsme se neodvážili vlézt pod polorozpadlé a těžké betonové panely a vše si z bezpečí prohlédli zvenku. Jelikož jsme byli u útesů, už z dálky jsme slyšeli veselé štěbetání hnízdících ptáků. Když jsme přišli blíž, objevili jsme ještě schovanou a dobře zachovalou střílnu. Její část ale měla kvůli bezpečnosti stržené schody, takže nebylo možné prolézt další dvě patra (zase mi chybí to lano...). Na chvíli jsme tedy vlezli aspoň do přízemí a pozorovali krásný výhled na moře s modrou oblohou. Když jsme se chystali na cestu zpátky, potkali jsme na procházce se psem místního pána. A tak, jak je u Skotů velmi obvyklé, chtěl si s námi povídat. Zároveň měl u sebe i velký dalekohled na pozorování ptáků, a tak jako kdyby jsme se znali odjakživa, jsme s ním pohodově sledovali párek plovoucí papuchalků. Na závěr nám doporučil ještě pěknou pobřežní cestičku, kterou jsme se vydali zpátky. Od prvního dne co tu jsme nás Skoti nepřestávají udivovat svoji přátelkostí, bezprostředností a otevřeností. Na ulici se můžete začít bavit naprosto s kýmkoliv a o čemkoliv a nebudete tím nikoho obtěžovat nebo naopak vzbuzovat nějaké podezření. Je to pro nás trošku nezvyk oproti Skandinávii, kde jsou lidé uzavřenější. Takže poctivě po cestách ve Skotsku povídáme a trénujeme small talk, protože Skoti s upřímným úsměvem zdraví na ulici každého koho potkají, s každým si mávají na pozdrav a to, že stojíte ve frontě s naprosto cizími lidmi neznamená, že byste si nemohli při čekání s dotyčnými popovídat. Neskutečně ukecaný národ :) Popojeli jsme několik desítek kilometrů směrem na západní pobřeží, kde jsme měli naplánovánu další procházku kolem pobřeží s cílem dojít na Mull Head. Z dálky jsme však viděli, jak se začíná počasí výrazně kazit, což nám připomnělo včerejší mlhu. S nadějí, že nás snad bude následovat krásné počasí z druhého břehu, jsme se vydali na výšlap. Hned na začátku jsme měli možnost zkouknout zemní průrvu The Gloup, která byla způsobena posunem podložních desek. Pak jsme pokračovali k pobřežním skaliskům a jediné, co jsme mohli zkonstatovat bylo: vidíme, že nic nevidíme. Dorazili jsme aspoň ke zřícené kapli, která byla na samostaném útesu, na nějž jsme vyšplhali po cestičkách s řetězi. Když jsme viděli obrovský řítící se mrak mlhy směrem k nám, rozhodli jsme se, že nemá cenu pokračovat dál a vrátili jsme se zpět do auta. Čekalo nás už jen několik málo zastavení v severní části ostrova, kde jsme doufali v lepší podmínky. V naději nás udržovala trhající se oblačnost. Opravdu schizofrenní počasí, když vezmete, že ostrov má několik desítek kilometrů a střídá se zde blankytné slunečné nebe s osmnácti stupni se studeným mlhavým nebem s pouhými jedenácti stupni. Naštěstí se na severu opět vyčasilo. Poprvé za čtrnáct dnů jsme se dostali do UNESCO chráněné oblasti. Zastavili jsme na velkém parkovišti, které napovídalo velký zájem turistů. Naším cílem byly druidské kamenné monolity - menhiry, které byly vztyčeny pravděpodobně před pěti tisíci lety a dodnes se spekuluje o tom, k čemu vlastně sloužili. Naše první zastavení bylo u Ring of Brodgar, kde byl velmi zachovalý kruh s téměř dvacítkou třímetrových placatých kamenů. Každý byl jedinečného tvaru se zajímavou vrstvou lišejníků, které na nich netknutě rostou již po celá staletí. Druhým velmi podobným zastavením byly Standing Stones of Stenness. V této oblasti byly provedené vykopávky, které archeologům prozradily možný postup stavění kamenů. V rámci druhého nekompletního kamenného prstence měly vztyčené kameny výšku čtyři až pět metrů, takže jejich zvedání bylo velmi náročnou operací. Předpokládali jsme, že kameny budou zdobené runami, se kterými se po celém ostrově potkáváme, ale nevšimli jsme si že by na nich nějaké byly. Spousta lidí se domnívá, že kruhy sloužili k různým obřadům a ceremoniím, ale možná se jen kdysi nějaká druidská skupinka teenagerů hecla a postavila pár kamenů na poli a my si teď těžce lámeme hlavu k čemu sloužily. :)

Už skoro tradičně jsme start do nového dne zahájili skvělou snídaní, tentokrát v podobě uzené tresky. Oba dva si tu užíváme výborné a hlavně absolutně čerstvé ryby. Včerejší večeře s mušlemi svatého Jakuba, ráno ručně nachytané, byly naprostou delikatesou. Však na cestách kromě pozorovatelů ptáků potkáváme také vášnivé rybáře, kteří si úspěšný lov přejí pozdravem: "tight line"! Opět jsme se vydali na průzkum malého ostrova, tentokrát Birsay poblíž Mainlandu. Když je odliv, dá se na něj dojít suchou nohou přes vybudovanou cestičku. Zkotrolovali jsme časy odlivu a přílivu, a jelikož jsme se chtěli na ostrov dostat mezi prvními, vyrazili jsme s dostatečným předstihem. Po cestě jsme se ještě zastavili u velkolepého Earl's House - zříceniny domu ze 17. století, kterou bylo možné bez omezení prolézt a podívat se, jak kdysi ve Skotsku stavěli domy. Jelikož jsme se nacházeli nedaleko ostrova, šli jsme zkontrolovat stav lávky a její schůdnost. K našemu překvapení celé tři hodiny před maximálním odlivem byla překonatelná suchou nohou. Zaparkovali jsme na naprosto opuštěném parkovišti a vyrazili jsme přes betonový brod na procházku po ostrově. Hned u vstupu na ostrov Birsay se nacházely pozůstatky vikingské vesnice, v níž měli dokonce svoji vlastní kanalizaci (když vezmu, že v tu dobu v Londýně vylévali odpad z oken na ulici)... Pokračovali jsme na okružní procházce po ostrově, kde jedinou další moderní stavbou byl maják. Potkali jsme po cestě spoustu zajímavého hmyzu a opět velký počet hnízdících ptáků. Sešli jsme trošku bokem blíže k útesům, kde jsme zahlédli krásně zbarveného papuchalka. Nechal nás k sobě přijít téméř na metr, takže jsme měli dostatek času si ho v klidu prohlédnout a vyfotit. Zanedlouho jsme ho ale přestali bavit a docela komicky odletěl pryč - no let, je to spíše ptačí base jump ze skály, kdy za sebou navíc nechává plápolat velmi výrazné oranžové packy. :) [video width="1920" height="1088" mp4="/wp-content/uploads/2019/06/YouCut_20190629_195426233.mp4"][/video]   Když jsme se vraceli z ostrova, potkávali jsme proti sobě zástupy lidí a předtím prázdné parkoviště praskalo ve švech. Mohli jsme tedy zhodnotit, že se nám opět vydařila soukromá prohlídka ostrova. Vydali jsme se na druhou procházku po útesech k přírodnímu oblouku Yesnaby Castle. Počasí dneska vycházelo dokonale a sluníčko nás společněs několika mraky provázelo celou dobu. Krásnou nenáročnou procházku jsme ještě zakončili polítáním si s dronem, který vzbuzoval zájem ostatních procházkářů. Přece jen v posledních dnech kvůli špatnému počasí a silnému větru nebylo možné ho nechat proletět. Abychom se trošku vrátili i do městského ruchu, vydali jsme se do hlavního města Orknejí - Kirktownu. V centru města mají krásnou kamennou katedrálu s úžasnými vitrážemi, a jelikož dnes bylo opravdu krásně, mohly se svojí dokonalou hrou barev předvést v plné parádě. Podívali jsme se i na místní promenádu s obchody se suvenýry, kdy se nám snažil jeden místní prodat metr a půl velkého plyšového papuchalka se slovy, že se nám do letadla bez problému vejde. Rychle jsme proběhli uličkou a vrátili se zpět do auta, abysme se mohli zase vrátit do krásné ostrovní přírody. Posledním místem kam jsme se dnes chtěli podívat, byly útesy Marwick Head, kde se dají pozorovat tuleni, delfíni a velryby. Pečlivě jsme prozkoumávali každý kámen a každou zátoku, hledajíc nějaké mořské savce, ale tentokrát jsme nebyli vůbec úspěšní. Cestou jsme ale nakonec jednoho savce přece jen potkali. Místního staršího pána, který si užíval koupačku v opravdu studeném moři. :)

Orkneje se s námi dnes rozloučily krásnou duhou, když jsme svištěli na trajekt zpátky do pevninského Skotska, vstříc horám, které mi na Orknejích chyběly. Nejvyšší kopeček tu totiž má pouhých 271 metrů a jmenuje se stylově Mid Hill. Při čekání v řadě na trajekt nás oslovil starší místní průzkumník turistického trhu, a požádal nás, jestli bysme mu zodpověděli několik nevtíravých otázek. A stejně tak, jak už jsme si v rámci předešlých dní všimli s Dušanem, zkonstatoval, že jsme nezvyklými  "youngstery" z pohledu obvyklých návštěvníků Orknejí, potažmo Skotka. Už dlouhodobě si všímáme, že tahle země je atraktivní hlavně pro starší generace. Možná je to tím úžasným klidem a srdečností místních, možná je to také tím, že whisky se pije u krbu v křesle s uchy. Hlavní náplní dnešního dne byl velmi dlouhý přejezd z Orknejí téměř do Inverness -hlavního města highlands. Samozřejmě jsme si jízdu zpestřili několika zastávkami na protažení noh a provětrání hlav. Cesta na trajektu byla o poznání klidnější než při cestě sem. Vyhlíželi jsme velryby, ale jedinou stopu, které jsme po nich zaznamenali, byly unikající vzduchové bubliny z jejich smrtonostných pastí na ryby. Vyrazili jsme nezvykle na jih, tento směr už ale po zbytek naší cesty nezměníme, protože naší cílovou destinací bude opět Edinburg. Krátkou pobřežní procházku jsme si udělali u Stacks of Duncansby - solitérních špičatých útesů, které se kdysi dávno odtrhly od pevniny. Po cestě jsme potkali i jednoho kamaráda papuchalka a samozřejmě obrovské stádo ovcí. Počasí nám přineslo několik opravdu silných dešťů, kterým jsme stihli akorát ujet před naší další zastávkou u zřiceniny hradu Sinclair Girnigoe, jehož patronem je princ Charles. Hrad se od samého počátku nacházel na okrajích útesů a samozřejmě, jak se jejich části bortí, začal se s nimi bortit i sám hrad. Dnes stojí zhruba třetina z jeho původní velikosti, kterou se postupně snaží zachraňovat místní památkáři. Do zříceniny je možné se dostat přes dřevěný most a nakouknout do několika zpřístupněných místností. Když jsme se ale podívali na oblohu, bylo jasné, že zanedlouho nás dožene pořádná průtrž mračen, kterým jsme před chvílí ujeli. Vyrazili jsme kvapně k autu, ale nestihli jsme to tak o půl kilometru. Do auta jsme dorazili durch mokří (byli jsme oblečení nerozvážně jen nalehko :) ), takže jsme se ve stísněných prostorách auta museli převléct do sucha - venku totiž pořád padali psi a kočky. Poslední zastávkou byla mohyla, která se nacházela téměř u naší cesty na jih. Po zaparkování jsme přeběhli silnici a zbýval nám seběhnout poslední prudký kopeček. Dušan uklouzl a mě vzal přitom s sebou, takže se mnou sjel zbývající část srázu jako když si mě spletl se sáňkama. Naštěstí se mi podařilo vytáhnou zavčas nohu, takže jsme skončili jen s rozedřenýma kalhotama, několika modráky a mou celou rukou spálenou od kopřiv. :-) Cíl cesty jsme pak měli nadohled. Jednalo se o pozůstatky Cairn Liath - mohyly, která byla postavena před více než dvěmi tisíci let. Využila jsem i čelovky, když jsem prolézala temná zákoutí stavby, kam se muselo téměř po čtyřech. Dokonce ve stavbě byly zachovány i schody, takže bylo možné vyjít i do druhého patra. Dneska se nám moc nedařilo, takže docela promrzlí a trošku polámaní jsme se těšili do sprchy a do postele. Když už jsem otevřela téma koupelny, tak v té pravé Britské najdete u umyvadla vždycky dva kohoutky. Jeden na studenou vodu, druhý na teplou vodu - už od doby, kdy jsme tohle rozmístění jako malá viděla v učebnici angličtiny mi vrtá hlavou, jak si jsou schopní umýt ruce vlažnou vodou, aniž by museli napustit umyvadlo.

Opět jsme stáli na visutém vratkém mostku, ze kterého se dají na podzim pozorovat lososi, kteří se snaží překonat kaskádovitý vodopád. Ten samý, na který jsme se přijeli podívat. Vydali jsme se lesní cestou zpět k autu - dnes půjdeme na čekanou, a když už se já odhodlám na něco čekat, musí to stát za to - budeme číhat na příšeru z jezera Loch Ness. Ale nejdříve vás provedu naším dnešním dnem, než se dostaneme k Nessí. Konečně jsme se přiblížili k našim milovaným Highlands a neskutečně krásným kopečkům, které se nám předvedly ve své největší parádě při zamračené obloze, kterou sem tam prostoupilo sluníčko. Přece jen jsme opět na samotném okraji hornatého skotského království, kam tentokrát budeme v následujících dnech vstupovat východní branou. Na chvíli jsme se zastavili ve větším městě Inverness, kde jsme si osvěžili proplítání se jednosměrkami a správné řazení na kruháčích. Po seběhnutí stovky schodů od parkoviště, které jsme si vybrali, jsme se dostali do historického centra. Zastavili jsme se na náměstí s jednorožcem a podívali jsme se z dálky na jejich hrad. Ale jelikož jsem se nemohla dočkat ploutvonohé příšery, tak jsme návštěvu vzali rychlostí blesku a pokračovali v jízdě o kus dál, směrem k jezeru. Po cestě jsme se zastavili u kamene Sueno's stone, jednoho z mála zachovalých pozůstatků kmene Piktů - původních obyvatel Skotska z Doby železné. Na kameni byly vytesány piktogramy a obrázky, které se nám poměrně zdárně dařilo dešifrovat (kontrolovali jsme si to na nedalekých tabulích). Další zajímavou stavbou byla vyhořelá katedrála Elgin, která se nacházela v nedalekém stejnojmeném městě. Po požáru již nebyla nikdy opravena, a tak po ní zbylo jen ohořelé torzo s hlavními zdmi a dvěma vstupními zvonicemi. Poslední zastávkou před jezerním panstvím Loch Ness byly na pořadu dne krásné pískovcové jeskyně, hned poblíž pláže v zálivu Clashach Cove. Mohli jsme prozkoumat vodou do hladka vyhlazené vstupy, které byly dál vymílány silnými proudy a nárazovými vlnami. Před návštevou jsme opět mrkli na příliv, abychom mohli prolézt všech pět jeskyní. Ke dvěma z nich jsme museli přehopsat přes zeleně pokryté pískovcové dno. To v sobě skrývalo malé kaverny, ve kterých se dokulata tvarovaly plážové kameny. Pískovec nebyl ponechán v klidu ani nad hladinou moře, kdy se do útesů opírá vanoucí vítr. Jemnou postupnou erozí v paletě pískových barev (od světle žluté po sytě oranžovou) byly abstraktně zdobeny všechny stěny útesu. Čas se nachýlil k naší dnešní poslední návštěvě místa, kde bývá hladina vody rozrážená prahistorickým tvorem. Na začátku, abychom měli co nejvíce informací, jsme navštívili Lochnesské muzeum. Celou prohlídku měli pojatou interaktivně s velmi zajímavými fakty, které nechaly finální rozhodnutí na každém z návštěvníků - jestli Nessí existuje a nebo ne. Zajímavou informací pro nás bylo, že první zmínky o příšeře jsou ze šestého století, přitom jsem si myslela, že to je spíše záležitost posledních sto let. Jezero je nejhlubším ve Velké Británii (230 metrů) a jeho dno je velmi členité. Dodnes není úplně zmapováno, takže Nessí ještě může mít dole spoustu schovek před sonary. Jak bývá zvykem, na konci byl umístěn suvenýr shop. Chtěla jsem si koupit nafukovací Lochnesskou příšeru, ale nic takového neměli (už zase jsem si vymyslela něco, co není nikde dostupné :( ). Zbýval poslední program dne: najít si nějaké pěkné pozorovací místo a počkat si, až se nám vodní obludka ukáže. Objeli jsme jezero po jedné turisticky velmi oblíbené straně s cílem zakotvit na protějším, ne tolik frekventovaném, břehu. Na jednom parkovišti jsme se potkali s dalším lovcem jedoucím v krásném starém mrkacím Ferrari GTS 328. Zkusili jsme další dvě místa, ale nebyli jsme nijak zvlášť úspěšní, hlavně spíš kvůli mé netrpělivosti než, že by tam Nessí nebyla. :) Naší poslední nadějí byla kamenná pláž, která se prudce svažovala do hlubin jezera. Chvíli jsme tiše seděli u břehu a naslouchali šplouchání divokých vln... Viděli jsme neklidnou hladinu rozbíjenou poryvy větru, vlny skrývající nejhlubší tajemství jezera Ness, viděli jsme známý tvar, jež se objevil v dáli, a tiše s nadějí v hlase jsme jen špitli: "Nessí, jsi to ty"? (fotografii, kterou jsme stihli udělat, najdete pod těmito řádky)

Dobře tomu, kdo si postupně neukládá své koncepty - jelikož jsem jednu kompletní verzi nenávratně omylem smazala, budete dál číst druhý pokus...

Dnes máme poslední možnost se rozloučit se skotskou vysočinou. Nacházíme se na východním kraji Národního parku Cairngorms, který v sobě skrývá pět nejvyšších britských hor. Tou úplně největší je Ben Macdui s 1309 metry. Pro naši rozlučkovou tůru jsme si vybrali o něco dostupnější kopeček Cairn Gorm s necelými 1250 metry, který se nachází na okrají pohoří. Už po cestě nám bylo jasné, že největší výzvou pro nás bude počasí. Po vystoupání několika serpentýn jsme dorazili na obrovitánské parkoviště zhruba v polovině naší cílové nadmořské výšky. Zaparkovali jsme v zákrytu hory, v místě odkud v zimních měsících jezdí lanovka a rozváží vášnivé lyžaře po několika pěkných sjezdovkách včetně free ride zóny s prašanem. Parkoviště bylo ale nyní poloprázdné, potkali jsme se tu jen s několika dalšími nadšenci. Jelikož byl dnes nejstudenější den, který jsme ve Skotsku zažili, zachumlali jsme se do svého nejteplejšího oblečení. Dokonce i Dušan si vzal rukavice a čepici, což byla pro mě jednoznačná zpráva, že je zima. Vydali jsme se hezkou cestičkou směrem k vrcholku a začali lézt postupně nahoru na horu - čekalo nás spirálovité stoupání, kdy jsme byli zvědaví, co nás čeká za rohem. Za rohem, který nekončil. Začalo výrazně nárazové fučet a silný vítr přinesl i mrak, který se usídlil na špičce našeho dnešního výstupu, z něhož jsme se měli kochat úžasnými výhledy na sousední hřebeny, na kterých stále částečně zůstával sníh. Pokračovali jsme dále, ale počasí se začalo výrazně zhoršovat. Začalo pršet - na vítr, déšť i nižší viditelnost jsme si zvykli, co ale pro nás bylo nové byla zima s necelými šesti stupni nad nulou. To pro nás dnes bylo smrtelnou kombinací. Takže jsme se otočili a sw sklopenou hlavou, že dnes nad námi hora zvítězila jsme se vydali zpět na parkoviště. Dole jsme se ještě chvíli zdrželi, když jsme viděli další skupinku, která vyrazila chvíli před námi. Také vzdali. Trošku smutní, že naše rozloučení nebylo takové, jaké jsme chtěli, jsme sedli do auta a vyrazili k pobřeží. Mraky se cestou v nížinách protrhaly, ale v horách zůstaly. Po očku jsme sledovali ve zpětném zrcátku hrozivý tmavý mrak, který se zasekl mezi vrcholky národního parku. Krátkou zastávkou smětem k pobřeží nám byl největší odlévaný most v Británii, jehož konce zdobí pár věžiček. V nedaleké rybářské vesničce nás čekal ještě kamenný útvar. Ve spleti prošlapaných cestiček jsme našli tu správnou mířící k Bow Fiddle Rock - jehož vrcholek oblítává hejno uchechtaných racků. S útesem si hraje již celá staletí vítr a mořská voda, jež jej dosochali v umělecké dílo, které má dnes podobu slona, který nabírá mořskou vodu chobotem. U pobřeží jsme se ještě zdrželi - u zříceniny útesového hradu Findlater, kterou jsem měla možnost si prolézt ve všech třech patrech jako prolízačku. Dušan se bezpečně neprotáhl nejužším místem u zborceného schodiště, a tak jsem spodní patro prozkoumávala sama. Po zdolání úzkého průlezu se přede mnou otevřelo několik místností s úžasným výhledem na rozbouřené moře skrze napůl zborcené stěny. Cestou zpátky jsme se trošku zdrželi, a tak jsme vyrazili na poslední bod dne se zpožděním. Dufftown samozvané hlavní město whiskey máme, co by kamenem dohodil, a tak jsme se rozhodli, že navštívíme nějakou destilérku i my. Po cestě se dokonce nachází Malt whiskey trail, kde je možné navštívit celkem devět výroben whiskey (ve Skotsku jich je více než sto dvacet). Vybrali jsme si tu jedinou, která měla ještě otevřeno. Už dle americky vypadající vstupní kované brány bylo jasné, že jsme se dostali o velmi prosperující továrny na nápoj života, jak tomu místní říkají. Jednalo se o The Macallan, jež před nedávnem přestavěla komplet svoji výrobu a postavila si zbrusu nové prostory. Dokonce si pro příjezdový adrenalin nechali postavit STR silnici s pravoúhlými zatáčkami, za které nevidíte (později se pak dozvíte, že to je jednosměrka :) ). Výrobní budova má velmi moderní tvary, tak jako kdyby ji navrhl Kaplický a nebojí se spojení tradičního likérnického řemesla s minimalistickým moderním přístupem. Bohužel jsme se mohli nakouknout jen do návštěvnického centa - exkurze do výroby už neprobíhaly. Ale přesto jsme přes obrovskou skleněnou příčku viděli výrobnu whisky, která spíše vypadala jako přípravna NASA pro start raketoplánu než palírna. O to více jsme dostali chuť se podívat do nějakého malého "domácího" podniku, kam bysme mohli zamířit v následujících dnech. Cestou zpět jsme projeli neuvěřitelně velké sklady, kde jsou skladovány tisíce sudů určené pro desetiletá zrání, při němž se ladí ta správná chuť pálenky. Zanedlouho jsme se ocitli u našeho ubytování, zaparkovali na štěrkovém parkovišti a po vstupu do haly, jsme dostali do ruky klíče visačkou nesoucí název pokoje, kde strávíme další noc - jméno pokoje je Macallan...

Cestu do Macduffu jsme si nemohli nechat ujít, přece jen tu Skrblík vydělal čištěním bot první peníze na parník, aby mohl opustit skotskou hroudu a vydat se vydělávat desetníky do Ameriky. Jednalo se o typicky rybářské městečko, které jsme navíc navštívili i s cílem se podívat na opuštěné zchátralé koupaliště. V bazénech, ve kterých se dříve cákali místní, aby se zchladili v parných dnech, se dnes nacházely řasy, kameny z pláže a mušle, které si tu rozšířili svůj biotop, když je sem zanesl příliv. Původní koupaliště totiž téměř navazovalo na hladinu moře tak, jak je známe z dovolenkových hotelových reklam. Všude byly cedule s nebezpečím koupání, o to více jsme byli překvapeni, že cestou zpět jsme potkali školku, která vypadala, že míří na hodinu plavání. Od moře jsme se moc nevzdálili ani pak, jen jsme popojeli do chráněné oblasti s hnízdícími Tereji, což je největší mořský pták Evropy. Druhou velmi podobnou procházkovou útesní cestou byl Bullers of Buchan, kde se před námi po pár metrech otevřela jeskynní průrva, ve které se skrývali rackové se svými malými chlupatými kuličkami a dokonce jsme na útesu zahlédli netradičně hnízdící poštolku, která krmila hladově křičící mláďata. Tím nám ale dnes den plný zvířátek neskončil - vydali jsme se ještě podívat na Seal Beach. Samozřejmě jsme měli v hlavě zakořeněnou představu, že tuleni budou na pláži, a my si je skočíme podrbat pod ploutví a ještě se s nima trochu pomazlíme. Realita byla trošku jiná - přišli jsme na písečnou pláž a ta byla prázdná. Když jsme se ale pořádně zadívali na protilehlý ostrov, rozeznali jsme desítky válejících se tuleňů a na našem břehu, který byl přímo naproti, několik desítek lidí, kteří se je snažili všemožnými způsoby nalákat k sobě (samozřejmě, my to zkusili taky). Někteří tuleni byli zvědaví, a tak se šli vykoupat do moře, které oddělovalo oba břehy a z dostatečně bezpečné vzdálenosti pozorovali šaškující a poskakující lidi. Je pravda, že naše představy o zvířátkách jsou občas dost pokřivené :) Třeba jako ta, že chlupatý medvídek grizzly je přece jen neškodný plyšáček na hraní. Tuleni byli samozřejmě jako všechna volně žijící zvířata plašší, což se ukázalo, když se k jejich břehu, na kterém se opalovali, přiblížila kanoe. Měli jste vidět ten infarktový úprk do moře, který bych připodobnila ke stádu splašených divokých koní. Ještě chvíli jsme koukali, jak se koupou a nechají se unášet proudem pryč do moře, a pak jsme se vydali směrem na další pláž, tentokrát bezvířátkovou (pokud nepočítám krabi, ryby a další mořskou faunu která není vidět, a tak ji nikdo nepočítá). Tam nás čekaly přílivové jeskyně, skrze něž bylo možné pěkně sledovat otevřené moře. O kousek dál jsme po slezení prudkého travnatého kopce, který byl po dešti velmi kluzký (škoda, že jsme neměli pytel, mohli jsme ho zesáňkovat dolů po zadku), dorazili k průrvě se skalní puklinou odhalující moře. Už z dálky jsme slyšeli bušící moře, které zápasilo s překážející skálou a opracovávalo její okraje do pro moře snesitelnějšího tvaru. Po cestě zpátky nás zase zastihla jedna z typických spršek, které nás doprovázely celé dopoledne. Posledním zastavením dne byla zřícenina pět set let starého hradu, který byl inspirací pro Brama Stokera a jeho nejslavnější knihu Dracula. Zborcená stavba stojí u pobřeží a její pozůstatky jsou vidět z širokého okolí, proto k sobě láká spostu zvědavců. Na soukromé prozkoumávání jeho zákoutí jsme tedy mohli zapomenout, dokonce si tu někdo dělal i piknik. Když jsme se dorazili ke vstupním dveřím do hradu, ohromila nás okamžitě jeho velikost. V hradě se nacházelo obrovské množství chodeb vedoucí k nejrůznějším místnostem. Z pozůstatků jsme odhadli, že měl hrad v některých částech až tři patra, a byl částečně podsklepen, včetně hradní kostnice. Bohužel veškeré "temné" místnosti byly plné nepořádku po probíhajících párty a pokusech o stezku odvahy. Jediná tmavá místnost, ke které se přistupovalo trošku s respektem, byla kostnice. Dočetli jsme se, že kolem v roce 1924 úmyslně hradu strhli střechu, aby se vyhnuli placení daní, a tak začal velmi rychle chátrat. Cestou do civilizace jsme si zahráli naši oblíbenou hru Ovce nebo kámen. Úkolem je co nejdříve rozpoznat, zda-li u cesty stojí bílá chundelatá ovce nebo oblíbený skotský bílý kámen, který si místní rádi pokládají k cestám. Dneska jsme viděli speciální maskovací systém, kdy má ovce strčenou hlavu u keře, nehnutě stojí u cesty, nejsou jí vidět nohy a navíc na sobě nechá sedět černého ptáka... a nebo to byl kámen...

Ráno jsme po očku sledovali animaci mraků v rámci rosničkové předpovědi ve snídani s BBC. Celé Skotsko je pod mrakem a v oblasti, ve které se nacházíme, má prý vydatně pršet celý dnešní den. Když jsme se ale podívali z okna, vypadalo to nadějně, bylo sucho jen s občasnými šedivými mráčky. Než jsme posnídali a dostali se ven z pokoje, začalo jemně kapat. Nasedli jsme do auta a vyrazili vstříc naší první zastávce. Čekal nás skalní kaňon Burn o'Vat s vodou, takže nám trochu deště nemůže ublížit, protože se už stejně trochu zacákáme při brození se řekou, která mezi skálama protéká. Na parkovišti s námi v tomto nečase zastavilo poměrně hodně aut, ale všichni se rozprchli do všemožných stran, protože z tohoto místa vedlo hned několik pěkných turistických cestiček. Kdyby bylo o něco líp, tak bysme se navíc některou z nich taky prošli. Dorazili jsme k rozcestníku a vydali se směr Burn o'Vat. Po cestě jsme v turistické chatce narazili na výzvu pro zájemce o noční pozorování netopýrů (bohužel až v srpnu). Před námi byla cesta kolem říčky, do které jsme později museli vstoupit, abychom se dostali do středu kamenného kaňonu. Naštěstí se dalo skoro celou cestu hopsat po kamenech. U vstupu byl malý průlez, po jehož překonání se před námi objevila obrovská skalní dutina, kterou na okrají zdobil malý vodopádek. Na zpátek jsme si udělali okružní procházku přilehlým břízovým lesem, který se nacházel vedle jezera Kinord. Trošku mokří od deště jsme sedli do auta a vyrazili o kus dále k hradu Dunnotar. Skotové hrady rádi stavěli na pobřežích a blízko útesů - tahle tvrz nebyla vyjímkou. Nacházel se na malém poloostrůvku, ke kterému vedla úzká cestička, která stoupala až k jeho hradbám. Když jsme k hradu dorazili, přestalo dokonce na chvíli pršet. Chtěli jsme si ho natočit dronem, už jsem měla vymyšlený záběr, ale bohužel pak jsme si přečetli, že se opět nacházíme v No drone zone. Škoda... takže dron zůstal schovaný. Hrad už byl částečně rozpadlý, ale ani tak neztrácel své kouzlo. Začalo pršet jako z konve, které odděláte kropítko... seděli jsme v autě a zvažovali jsme, jestli nám pobřežní procházka kolem mechem porostlých útesů stojí za to. Čekali jsme dlouho (na můj vkus až moc dlouho) ale déšť si zachoval jak intenzitu, tak i svůj směr. Dušan se rozhodl, že vyrazí na průzkum terénu. Vrátil se po chvíli celý mokrý zpátky a kroutil hlavou - nemělo to smysl. Zkusili jsme tomu trošku ujet, a tak jsme se vydali podívat na několik desítek kilometrů vzdálený živý plot. Dokonce je tak vysoký (má téměř 30 metrů na výšku), že je zapsaný do Guinessovy knihy rekordů. Původní majitel ho zasadil už v roce 1745, a pak se o něj přestal starat, až vyrostl do dnešní podoby. Stát vedle něj bylo velmi zajímavým zážitkem - třicet metrů vysoký a téměr pět set metrů dlouhý plot - opravdu si připadáte jako trpaslíci. A jelikož máme tyto živé ploty rádi, vydali jsme se pobavit do jednoho habrového. Když jsme dorazili na místo, už jen velmi lehce poprchalo. Zašli jsme si koupit žetony do vstupního kolotoče. Po vhození těchto speciálně tvarovaných mincí jsme přes turniket vkročili do vysokého bujného bludiště. Odpočítali jsme start s cílem dojít jako první do středu. Dušan vyrazil vpravo, já vlevo. Habr byl velmi hustý, takže nebylo možné stěnu bludiště prokouknout (což bylo super) a zároveň vysoký, takže jsme si tam připadali opět malincí. Náhodně jsem vybírala uličky a měla jsem ten skvělý pocit, že nevím kam jdu, kde jsem a kudy všudy jsem prošla. Proplétala jsem se hadovitými uličkami i nekonečně dlouhými přímými cestami a občas jsem v bludišti zaslechla Dušanovy kroky. Jelikož bylo škaredě, tak jsme bludištěm probíhali opravdu jen sami dva, což tomu přidalo na atmosféře. Nemohla jsem najít střed a začala se motat v kruzích, až jsem dorazila zpět na začátek. Zkusila jsem to ještě jednou a tentokrát jsem byla úspěšná a dorazila jako první do cíle. Dušan dorazil zanedlouho po mě. Kousek od středu byl východ, ale my si to chtěli udělat o něco zábavnější, a tak jsme chtěli odejít stejnou bránou, jakou jsme přišli. Jelikož sem k ní už jednou došla, nebylo těžké najít správnou cestu. Když jsme k ní dorazili, tak jsme zjistili, že to je jen vstup. Takže začalo další kolo tentokrát už sebevědomého bloudění s cílem najít výstupní bránu :) a tak jsme tam bloudili až do dnes...

Už dlouho se podivujeme kouzelnému mlžnému oparu, jenž leží na skotské krajině. Všude nás po cestách provází pohádkové příběhy o vílách a lesních duších, kdy na nás Skotsko po kapkách pouští svoji návykovou dávku magie skrytou nejen hluboko v Highlands. Zkusíte uhádnout, jaké je národní zvíře Skotska? Je jím zhruba od roku 1300 jednorožec, myslím, že to objasňuje naprosto všechno. :) Dnes nás čekalo rozloučení s naším čtyřkolovým parťákem, takže jsme chtěli využít doby, kdy jsme trochu mobilní, a sjezdit zajímavá místa v okolí hlavního města Skotska. Dneska jsme to vzali trošku netradičně, protože téměř všechny lokality, které jsme navštívili, byly zapomenuté v čase. První zastávkou byla rozpadlá katedrála a hrad ve městě St. Andrews, které jsme si bohužel mohli prohlédnout jen přes vysoký plot. Od rána nás provázela blankytně modrá obloha s několika plochými bílými mraky, takže start jsme měli o poznání pozitivnější, než včera. Udělali jsme si proto i několikakilometrovou procházku na pobřeží, kde jsme navštívili osamocenou skálu prasklou vedví jménem Buddo Rock a osiřelé jeskyně Wemyss. U jeskyní na nás všude křičely výstražné tabule, že jsou velmi nestabilní - proto jsme do nich lezli opravdu s respektem, kdy jsme prošli všechna přístupná místa. Nejvíc mě zaujala jeskyně se skvělým točitým stoupáním. Cestou zpátky jsme se potkali s místním rodákem, který nám pověděl, že kdysi dávno to byly skvělé jeskyně, dokud je nezačali ničit vandalové. Ti v nich začali zapalovat a dokonce odpalovat různé věci, a tak postupně narušili celou jejich statiku (dokonce dotáhli k největšímu vchodu i auto, které podpálili). Podle  jeho slov byly v jeskyních nalezeny i nějaké staré piktské kresby, které bohužel nepřežily nájezdy a byly nenávratně zničeny. Popojeli jsme směrem na západ, kdy se v lese schovávala ruina Crawford Priory z 18. století. První i poslední majitelkou byla hraběnka, která měla za přátele jen svá zvířátka, kterým odkázala všechny budovy pozemky okolo. Od té doby vše chátrá a je ponecháno přírodě napospas. Prolezli jsme dírou v plotě a dostali se k budově. Bylo potřeba dát pozor, kam šlapeme a hlavně než někam vkročíme, tak pořádně zkontrolovat prostor nad hlavou. V domě pořád zůstávaly pozůstatky z horních pater. Když jsme ale vlezli do hlavní lodě budovy, ukázala nám krásné klenuté oblouky a skvělé točité schodiště. Posledním opuštěným místem, kam jsme se dostali, byly dva železniční půl kilometrové tunely Glenfarg z roku 1890. Dorazili jsme ke vzdálenějšímu a delšímu z nich, a po pár krocích jsme už mířili do tmy. Zapnuli jsme si čelovky a četli si vyryté nebo namalované vzkazy na cihlových stěnách tunelu. Do konce 70. let tudy projížděl vlak do Perthu, dnes už by neměl po čem jezdit, protože koleje i s pražci byly vytrhány. Velkou částí tunelu prosakovala voda, což bylo cítit i ve vzduchu, který tunelem proudil. Nesl s sebou částečky prachu, které ve světle čelovek dělaly zajímavou podívanou. Ve středu zatáčejícího tunelu byla téměř absolutní tma, kterou lehce narušovaly poslední záblesky slabého světla z jeho konců. U druhého tunelu už bylo hodně výrazně podmáčené podloží, takže jsme se místy trochu čvachtali bahnem. Tunel byl ale už kdysi opravovaný betonovým bedněním, protože jsme nezahlédli ani jednu jedinou cihlu. Vstup do druhého tunelu byl velmi temný a navazoval přímo na železniční viadukt, který se klene nad říčkou a rušnou silnicí, po které jsme přijeli i my. Za viaduktem jsme seběhli k silnici a vydali se k našemu zaparkovanému autíčku. Čekala nás naše poslední společná cesta po téměř 2600 mílích, které jsme ujeli. Cílovou destinací byl Edinburg do kterého jsme dorazili přes skvělý designový most Queensferry crossing. Autíčku jsme dali pořádně napat do sytosti a pěkně jsme ho vysáli a umyli, protože po našich výletech pískem, štěrkem a bahnem nepatřil zrovna k nejčistčím. Dorazili jsme na cílové parkoviště, kde jsme se s ním rozloučili a poděkovali za spolehlivou jízdu po obrácené straně silnice :) Po kontrole, že máme s sebou všechny věci, jsme se vydali směrem k hotelu. Trošku automaticky jsem sáhla po kapse kalhot, kde už jsem bohužel žádné klíče od auta nenahmatala..

Hlavní město Edinburg nás přivítalo typickým velkoměstským turistickým ruchem. Dorazili jsme autobusem do samotného centra poblíž velkého vlakového nádraží. Zorientovali jsme se a vyrazili do staré části. Edinburg je celý postavený na skále a je poměrně kopcovitý, proto při prohlídce města musíte neustále běhat nahoru a dolů. Nás na začátku čekal výstup po 120 schodech, po němž jsme přímo dorazili do naší první destinace. Koupili jsme si lístky do Real Mary King's Close. Prohlídku, v níž jsme se vypravili do středověku. Doby, kdy řádil mor a lidé žili v podzemním městě. V podstatě v rámci divadelního představení jsme se dostali do reálného podzemního města, ve kterém trávili svoje životy chudí obyvatelé Edinburgu. Sešli jsme do temných obydlí, která vypadala jako vojenské buňky. V malé místnosti byla zároveň kuchyň, ložnice a záchod. V prostoru čtyři na čtyři metry se mačkalo více než desítka lidí, kde většinou společně bydlely 2-3 rodiny. To, že jsme se nacházeli v podzemí, byla ale jen poloviční pravda. Ve skutečnosti jsou to patra v prudkém kopci, kde přízemí tvoří horní úroveň kopce. Všechny nižší podlaží jsou pod jeho úrovní, ale stále nad spodní hranou svahu. Vznikly tak úzké uličky, ve kterých se běžně prodávalo zboží, chovaly se zde hospodářská zvířata a pracovalo v tradičních řemeslech. Protože ale budovy kolem měly někdy i deset pater (horní byly kvůli stabilitě dřevěná), připadali jste si zde jako v podzemí. Sluneční svit sem nedosáhl. Právě sem přišel v 17. století největší edinburgský mor. Chudé chodili léčit doktoři oblékající typické masky s dlouhým zobákem (předchůdce plynové masky) a měli na sobe dlouhý hábit (dnes protichemický skafandr). Nakažené transportovali do léčebných center za Edinburgem a později bylo bydlení v těchto podzemních příbytcích zakázáno kvůli stavbám na povrchu. Po prohlídce Mary's Close jsme se dostali opět na sluneční světlo a zhodnotili, že přece jen nežijeme v úplně špatné době. Šli jsme za davem, který nás přivedl do krásného kamenného starého města. Samozřejmě: na každém kroku tu byly krámky s whisky, kašmírem, oblečením z ovčí vlny a hromadami suvenýrů - typické turistické bláznovství. Obešli jsme katedrálu a zamířili se podívat na hrad. Tam nás čekal velmi nezvyklý vstup přes trubkovitou konstrukci stadionu, který sloužil jako hlediště pro divadelní představení. Přetučňákovali jsme vstupní fronty a podívali jsme se na kamenný hrad s velmi vysokými hradbami. Vydali jsme se druhou stranou uliček zpět k nádraží, ze kterého jsme vyrazili k vyhlášené královské botanické zahradě. Byl opravdu krásný letní den, takže botanický park byl skvělou volbou. Při vstupu jsme byli požádáni o očištění bot skrze vstupní desinfekční polštáře, abychom do zahrady nepřinesli nějakou pro rostliny nebezpečnou nemoc. V rámci krásných zahrad jsme se více zaměřili na asijské části, kdy jsme se prošli kamennou, japonskou, čínskou i tibetskou. Součástí zahrad byla i fotografická výstava makrofotek zajímavého hmyzu, včetně promítání dokumentu, jak byly fotky vytvářeny. Níže přikládám jednu fotku, která je ručně složená z 8 tisíc fotek, tak aby každičký detail byl maximálně ostrý (klobouk dolů před touto neuvěřitelně titěrnou prací). Výsledek byl ale naprosto dokonalý. Obraz na fotografii má cca 4 metry na šířku. Vrátili jsme se do centra, kde jsme se podívali na panorama starého města s hradem a navštívili jsme poslední památku -Scottův monument. Byli jsme docela uťapaní, přece jen tři týdny jsme šlapali po mechových cestičkách a tvrdá městská dlažba nám dala zabrat. Večer jsme sbalili všechny naše kufry, převážili je, zda-li plníme limity a šli dřív spát. Přece jen nás bude čekat opravdu brzké vstávání na zítřejší let domů.

Dovolená utekla jako voda. Ani tentokrát jsme nezměnili směr a vyrazili na sever. Skotsko je úžasná krajina nejen z pohledu přírody - krásně zelených kopců, studených jezer a temných jeskyní, ale i z pohledu obyvatel, kteří v ní žijí. Ještě jsme se nepotkali s takovou přátelskostí a otevřeností, kdy jsou Skotové schopní vás po pětiminutovém hovoru pozvat k sobě domů.

Minulou neděli jsme brzo ráno sedli na letadlo. Cestou na letiště jste mohli potkat docela vtipnou dvojku: Dušan zápasil s letištním vozíkem, na kterém měl naložené tři kufry a zabalené snídaňové balíčky z hotelu. Ty balancovaly na vršku hromady, takže se snažil koordinovaně-nekoordinovanými pohyby celou tu šílenou stavbu řídit a mě - kráčející blondýnu - s jedním malým kufrem a batůžkem na zádech. Do něj jsme nacpali plyšového medvěda pro Simonku, který se tam ale celý nevešel, a tak se mu vědoucně pohupovala velká růžová hlava při každém mém kroku. Ano vzbudili jsme zájem ostatních cestujících na letišti. Při odletu jsme zamávali skotské krajině, pak se za námi opět magicky uzavřela neprodyšná oblačná deka, takže jsme z letadla už nezahlédli ani píď země Skotské.

Po přistání v Praze nám vypadly kufry mezi prvními čtyřmi, takže jsme se mohli jít vydat hledat stříbrného pežota do parkovacího domu. Hmmm... zapomněli jsme patro, na kterém parkujeme, natož abychom si vzpomněli na přesné místo. Nakonec po chvíli vzpomínání jsem ale auto trefila napoprvé :) Bylo ale vidět, že dovolená zafungovala a my jsme přijeli správně vygumovaní. Trošku výzva byla držet se vpravo, nějak jsem si na tu levou zvykla a strany se mi vždycky pletly, takže jsem si najížděla i u nás po Britsku. Ale v tu dobu ještě Praha spala, takže jsem nikde nezpůsobila žádnou pohromu. Čekala nás ještě jedna zastávka u mě v práci, kde jsme museli vyzvednout tři týdny čekajícího červeného oře. Už z dálky, když jsem se k autu blížila, tak se mi na něm už něco nezdálo. A když jsem se k němu každým krokem přibližovala, viděla jsem, že má nová odlehčená kola, světla byla vyměněná za špičkové LED světlomety a lak zdobily dva rychlé pruhy. Okamžitě se mi na tváři vykreslil úsměv od ucha k uchu, protože jsem si představila kolegy, kteří mi takto auto vytunili. Když jsem čekajícímu Dušanovi volala, že mi to chvíli bude trvat, tak jsem ještě nevěděla, co mě čeká v kokpitu. Největší překvapení totiž nebylo vidět zvenku na první pohled, protože skla byla polepená papírem - věřte, nevěřte auto mělo upgradovanou schopnost na teleport. Sedla jsem do něj a byla jsem doma. :) Takže Dušan na mě čeká za branami až do dnes... Takže to je konec... Ale ne úplný, domluvili jsme se, že ještě vydáme jeden článek s hodnocením našeho skotského dobrodružství :)